KAPITOLA 17
LAS VEGAS, NEVADA, 7.ZÁŘÍ 1996
STRANA 149
PŘELOŽENO CELKEM 11 CELÝCH STRAN TÉTO KAPITOLY
Kolem událostí, které vedly k Tupacově smrti, se objevilo tolik otázek a pravdou je, že mnohé z uváděných příběhů byly nepřesné, já jediný byl s Tupacem celý den a celou noc. Zůstal jsem s ním v nemocnici až do pátku 13. září, do dne, kdy jsme ho všichni ztratili. Následuje podrobný popis toho, co se v Las Vegas v Nevadě v ten temný den odehrálo.
Ve Vegas bylo horko, ale nestěžoval jsem si. Chtěl jsem se vidět s Pacem. Když jsem den předtím přijížděl z L.A., uvědomil jsem si, že jsem ho propásl. Byl to můj první den po návratu z dovolené, většinu srpna jsem strávil se svou desetiletou dcerou a těšil jsem se, až se vrátím do práce. Měl jsem ho hlídat přes víkend. Tupac se měl objevit v hotelu Luxor někdy odpoledne, což bylo jen dobře, protože jsem měl brzy ráno schůzku s ochrankou a nechtěl jsem, aby se kryla s jeho příjezdem.
Schůzka se konala v kanceláři advokáta ve Vegas. Podle všeho měl být v rámci správného postupu státu Nevada pro získání povolení k nošení zbraní bezpečnostními pracovníky předem zaslán dopis s žádostí o povolení k nošení zbraní. To se nestalo. Absence zbraní znamenala nedostatečnou bezpečnost. Na schůzce nám právník potvrdil, že zbraně u sebe nesmíme mít po celou dobu – zejména ne v klubu. Suge přiměl vegaskou policii, aby souhlasila s tím, že nechá na noc otevřít jeho Club 662, ale to ještě neznamenalo, že z toho budou mít radost.
Kdyby nás chytili se zbraní za hranicemi státu, tenhle průser by stačil, aby Sugeovi zavřeli jeho Club 662. Nezáleželo na tom, že z dvaceti strážných, kteří měli tu noc službu, byla většina policistů a všichni měli oprávnění nosit zbraň legálně. Death Row nemohla nic riskovat.
STRANA 150
Jediný důvod, proč Suge přiměl policii ve Vegas, aby mu ten večer dovolila otevřít klub, byl ten, že se jednalo o benefici pro nějakého vysloužilého boxera. Jakmile získali status benefičního klubu, mohl ho otevřít. Jinak by to nedokázal zařídit, protože měl příliš mnoho právních problémů. Byl to koneckonců klub Suge Knighta a cokoli, co souviselo s Death Row, je nijak zvlášť nevzrušovalo. Ten večer jsme si na pozápasovou show najali extra ochranku. Měli vystoupit Run-D.M.C., a pokud minulé vystoupení 662 bylo nějakým ukazatelem, mohli jsme snadno ztratit kontrolu nad davem. Když v listopadu 1995 v Clubu 662 vystoupil Tupac – jeho první koncert po propuštění z vězení, bylo to tam šílený. Byl to naprostý chaos.
Kapacita klubu je 680 diváků, ale ten večer jich dorazilo více než 1 000. Bylo to neuvěřitelné, ale zároveň se to vymklo kontrole. Tupac, následovaný Sugem, Davidem Kennerem a celým doprovodem Death Row, se objevil se zpožděním ve svém černém Mercedesu 500SL, na hlavě měl kšiltovku a vestu, byl celý napumpovaný, aby mohl vystoupit. Byl tam Mike Tyson se svými bodyguardy, Dion Sanders se svým doprovodem a Forest Whitaker, který byl opilý do němoty. Všichni, kdo byli někdo, se chtěli toho večera zúčastnit. Dnes večer, tedy 7.září 1996 jsme museli opravdu vypilovat svou ochranku.
Hlavním cílem bylo udržet dav pod kontrolou. Nestáli o žádné problémy, protože lasvegaské policejní oddělení by v případě upuštění sirky podnik uzavřelo. Všechna pravidla se musela přísně dodržovat a pro tento večer to zahrnovalo i to, že jsme nechali zbraně doma. Jako každý, kdo nosí zbraň, cítil jsem se bez ní jak bez ruky. Cítil jsem se prázdný, když jsem byl bez svého náčiní, koltu ráže 45 – policejního speciálu -, který jsem si vždycky bral s sebou do práce. Nikdy jsem bez ní nebyl, vždycky jsem ji měl u sebe, vždycky, ale tenhle konkrétní den mi bylo řečeno, abych ji nechal v autě. Ten večer jsme cestovali v doprovodu, takže šance, že by se něco stalo, byla mizivá. Tohle jsem si myslel.
Po schůzce jsem se svezl s Reggiem a on nás vzal na oběd do T.G.I. Friday´s. Když jsme dojedli, Reggie začal nadávat na Kevina Hackieho, bodyguarda, který mě nahradil, když jsem byl na dovolené. Dostali se do sporu kvůli penězům. Kevin, který s Reggiem pracoval už dávno předtím, než se dal dohromady se Sugem a založili Wrightway, když oba hlídali ulice Comptonu, dokázal něco dohodit producentům filmu Gang-Related, který Pac natočil v srpnu. Dostal 10 000 dolarů za to, že nabídl své technické rady při natáčení scén.
Reggie měl pocit, že Kevin podkopal jeho autoritu, když si vzal deset tisíc a ještě bral peníze od Wrightway za osobní stráž Paca. Podle mého názoru si Kevin vzal, co si zasloužil, ale Reggie to tak nevnímal. Teď už jsme byli na placu dole v ulici od Luxoru na Flamingo Road. Reggie si doslova „vylíval“ srdíčko o Kevinovi a já ho poslouchal, ale nemohl jsem si pomoct, abych si nevzpomněl na přezdívku Norrise Andersona pro Reggieho. Říkal mu „Ron Barrett“, protože moc nemluvil. Norris měl za manželku Sugeovu sestru a byl členem vedení Death Row.
Celou cestu do Luxoru jsem poslouchal Reggieho kecy. Jakmile jsme se vrátili do Luxoru, neměl jsem problém najít Paca. Ten kluk miloval hazardní hry a abych ho našel, stačilo najít stůl s kostkami obklopený nejvyšším procentem pijanů. Kidada byla nahoře ve svém hotelovém pokoji. Jeho vojáci mu byli jako obvykle po boku. Zamířil jsem k jeho stolu. Pac se rozzářil, když mě uviděl. „Velkej Franku, co se děje?“ Pac mě vždycky srdečně přivítal, ale tentokrát jsem poznal, že je obzvlášť rád, že mě taky vidí.
Objali jsme se – byl to dlouhý měsíc. Pac vypadal dobře. Pořád byl neskutečně hubený, pracoval už rok bez přestávky a to se na něm fyzicky podepsalo. Měl na sobě jednu z nových hedvábných košil na knoflíky, které dostal od jednoho módního návrháře, když jsme byli v Itálii. A co víc, pyšnil se novým kouskem zlata. Na krku mu viditelně visel medailon s diamanty za 30 000 dolarů o průměru asi tři palce. Uprostřed měl emblém Euphanasie, název společnosti, kterou Pac založil. Vyobrazení představovalo svalnatého černého anděla smrti, klečícího na kolenou, s hlavou skloněnou dolů a opřenou o obrovská křídla a svatozář. Pac a jeho parta si vždycky vymýšleli jména po svém a Euphanasia byla podle něj „eutanazie“, což znamená snadná a bezbolestná smrt nebo způsob, jak bezbolestně ukončit utrpení.
Bylo na něm vidět, že je opravdu uvolněnej a na nohou – během zápasů byl vždycky v dobré náladě, protože Tyson byl jeho kámoš. V Luxoru se k němu ale nechovali dobře – hrál u stolu za 25 dolarů a prohrával. Pac byl velký sázkař a tenhle stůl se mu nelíbil, proto jsme se rozhodli, že se přesuneme do MGM. Byly asi dvě nebo tři hodiny odpoledne a my měli spoustu času na hraní, než se později sejdeme se Sugem na zápas.
STRANA 152
Už když jsme šli do MGM, bylo znát, že je to noc plná bojů. Ve městě byli všichni bohatí lidé – sportovci, celebrity, boháči. Bylo skoro cítit, jak si lidé vyměňují peníze. Prošli jsme se po mostě, který obě kasina od sebe odděluje, a když jsme došli do MGM Grand, Tupacovi se začalo lepit štěstí na paty. Začal vyhrávat velké částky. Pokryl všechny pravděpodobnosti a přišel si na 1 400 až 2 000 dolarů za hodinu. Kostky házel asi dvě nebo tři minuty – to je na kostkách dlouhá doba.
Vítězové vždycky přitahují davy, ale jakmile lidé začali zjišťovat, kdo je, dav zvážněl. Tupac miloval pozornost. Kde jinde by se mohl gangster s vysokými příjmy ukázat, než ve Vegas u stolu s kostkami? Začal jsem být nervózní, protože se mu všichni chtěli podívat do tváře. Michael Moore vyšel z Luxoru se mnou a z jedné strany ho obklopoval Pac a z druhé já. Outlaws stáli v davu, rozmístěni tak, aby lidé nepoznávali, o koho se jedná.
I přes nával lidí bylo všechno na chvíli v pohodě. Když měl Tupac dobrou náladu, všechno obvykle bylo v pohodě. Pomohlo mu, že byl na vítězné vlně, protože kodex Vegas přikazuje nerušit hráče v akci. Ale protože to byl Pac, lidi se pořád pokoušeli najít Paca pohledme. Desítky lidí se snažily dostat dovnitř. Bylo čím dál těžší udržet lidi mimo jeho prostor, a to už se blížil čas zápasu.
Potřeboval jsem telefon, abych se mohl spojit s Reggiem v Luxoru, kdyby ho Suge hledal – vždycky chtěl vědět, kde Pac je. Největší průser byl, že jsem u sebe neměl vysílačku ochranky. Když jsem byl na dovolené, používal ji Kevin, a protože se s Reggiem hádali, neměl jsem ji u sebe, protože Kevin do Vegas nejel.
Nemohl jsem uvěřit, že si to užívám s milionovým klukem z Death Row, jednou z největších rapových hvězd na světě a já musím použít telefonní budku. Asi na minutu jsem ho opustil, dost dlouho na to, abych Reggiemu nechal vzkaz z veřejného telefonu o pár metrů dál, než jsem se prodral zpátky ke stolu. Pac tam nebyl. Sakra, pomyslel jsem si, sere na na bezpečnost. Všichni se rozprchli, nechali mě za sebou a já neměl tušení, kam se poděli. Aby toho nebylo málo, k telefonu to bylo daleko a začínal jsem být čím dál víc nesvůj.
Několikrát jsem obešel kasino, než jsem se rozhodl vrátit do Luxoru. Kdybych měl vysílačku, mohl jsem se okamžitě spojit s kýmkoli z ochranky a říct jim, že Pac se ztratil. Cítil jsem, že začínám panikařit. Pac byl unesen. Ztratil jsem ho, je to moje vina. Sakra, kde sakra je? Jakmile jsem se dostal do Luxoru, začal jsem ho opakovaně vyvolávat. Volal jsem Michaelu Moorovi, snažil jsem se dovolat Reggiemu. A kde byli všichni?
Jsem tady, jsem bodyguard číslo jedna, a pět metrů od něj prohrávám telefon s Pacem. Bylo to poprvé, co ode mě utekl, a měl jsem z toho děsivý pocit. Můj klient ještě nikdy nezmizel. „Velký Franku!“ Slyším za sebou Pacův hlas. Projela mnou vlna úlevy. „Pacu, kde jsi sakra byl, chlape? Nechal jsi mě tam.“ „Aha, ptal jsem se jich, kde jsi,“ řekl. „Teď nemůžu nikoho najít.“ Tupac Shakur, jeden z nejhledanějších mužů v Americe, se poslední hodinu procházel po Vegas sám. Ani Outlaws nebyli nikde k nalezení.
„Frankie, víš, že tady dole můžu nakopat každému zadek,“ chlubil se Pac. „Kámo, tohle nemůžeš dělat,“ řekl jsem mu. „Nemůžeš se schovávat před ochrankou, zvlášť ne mě, zvlášť ne tady v Las Vegas.“ „Toho se nebojím.“ „Pacu, o to přece nejde. Vím, že se umíš prát. Jde o to, že potřebuješ, aby ochranka zasáhla a zastavila věci dřív, než se stanou. Udělej mi laskavost, už mi neutíkej. Nenechávej mě, aniž bys nevěděl, kde jsi.“
Přes všechnu svou statečnost působil roztržitě. Zdálo se, že ho opravdu trápí, že Outlaws chybí. Volal na ně asi půltucetkrát, ale nemohl se jim dovolat. Celé to bylo divné, protože byli pořád s ním. Připadal si jako naštvaný táta, kterému utekly děti na hřiště. Sedli jsme si k jednomu telefonu a čekali, až se někdo objeví. Po dalším pokusu dovolat se Reggiemu se nám podařilo spojit. Řekl, že se se Sugem sejdeme v MGM před zápasem. Bylo příliš horko na to, abychom tu cestu absolvovali znovu, a tak jsme se rozhodli chytit si taxíka.
STRANA 154
Podíval jsem se na Paca, který se od našeho setkání v kasinu nepřevlékl. Jako obvykle na sobě neměl neprůstřelnou vestu. Nepřekvapilo mě to. V devíti případech z deseti ji na sobě neměl. Mezi námi dvěma to byl vždycky problém. Ale Pac dělal, co chtěl. Než taxikář našel místo, kde by ho mohl pustit ven, změřil jsem si dav. Vymklo se mi to z rukou. Jakmile Tupac vystoupil, lidé se na nás vrhli ze všech stran. „Tupacu! Tupacu! Tupacu! Tupacu!“
Jediné, co stálo mezi ním a nimi, jsem byl já. Procházíme davem, lidé nás začali pronásledovat a žádat o autogram. Upozornil jsem ochranku MGM, která jasně viděla, že máme problémy. Vyprovodil nás za dav z dohledu uličky do soukromé haly poblíž vchodu do prostoru zápasu. Chvíli jsme se tam poflakovali, a když se zápas začal blížit, sledoval jsem, jak Tupac začíná ztrácet trpělivost. „Nesnáším tyhle věci. Suge to dělá pořád.“ Bylo patnáct minut před začátkem zápasu a Tupac začínal být neklidný. Předzápasy skončily a na řadě byli Tyson a Seldon. „Seru na to, pokaždý, když někam jdeme, tak musí přijít kurva pozdě!“ Tupacovi doslova hořely oči.
„Nechtěl jsem jet do Vegas, ani náhodou. Zmeškáme ten zasranej zápas.“ Přestože se ochranka snažila držet od něj zástupy lidí dál, fanoušci se k němu stále prodírali, fotili se a žádali o další autogramy. Sledoval jsem, jak je s každou další minutou viditelně nervóznější. „Zavolej Reggiemu a zjisti, kde je.“ Vydal jsem se směrem k telefonu s vědomím, že to ví, a věděl jsem, že to nebude k ničemu dobré. Suge ho vždycky nechával čekat a tuhle noc tomu nebylo jinak. Přesto jsem zavolal, což byl jen slabě zastřený symbolický pokus, jak zmírnit Pacovo napětí. Čekání na Sugea byl opakující se problém.
Svolali jsme schůzku a čekali tři, čtyři, někdy i pět hodin, než se Suge objeví. Skutečnost, že šlo o zápas s Tysonem, na tom zjevně nic nezměnila. „Seženu si vlastní lístky,“ řekl Tupac. Ale oba jsme věděli, že to neudělá: Nikam jsme nešli. Dělali jsme to, co jsme dělali vždycky – čekali jsme na Sugea. Když konečně dorazil, byl tam jen on a jeden z jeho kámošů. Vytáhl čtyři lístky, aby nás dostal dovnitř, a když jsme vcházeli, zrovna hrála národní hymna. Ochranka nás zadržela, ale Suge a Pac pokračovali v chůzi k místům u ringu.
„Nikam nepůjdete, dokud vás nepustíme,“ řekl jeden z policistů. Ale ne, už je to tady. Suge a Pac se začali rozčilovat a já už tušil první bitku večera. Naštěstí hymna skončila dřív, než vybouchli, a my jsme se dostali k uličce, abychom mohli sledovat zápas. Zdálo se, že to trvá asi minutu. Pacovi to bylo jedno. Hystericky poskakoval, protože ho Tyson tak rychle sejmul. „Padesát ran! Padesát ran! Počítal jsem je, počítal jsem je,“ říkal a poskakoval jako boxer.
„Udeřil ho padesátkrát. Bang bang bang bang bang … Bum!“ S Pacem v čele jsme se dostali do zákulisí a začali se proplétat do Tysonova tábora. Byli jsme tam jen pár minut, než dal Suge pokyn k odchodu. Bylo to poprvé, co Pacovi nebylo dovoleno pozdravit Tysona, což dělal po každém zápase. Začal jsem přemýšlet o celém dni a uvědomil jsem si, že všechno vypadá, jako by bylo něco špatně. Neměl jsem telefon, nemohl jsem mít u sebe zbraň, Pac mi zmizel a pak přišel o své kluky. Začal jsem mít silné tušení, že nás čeká dlouhá noc.
Když jsme vyšli ze zákulisí, setkali jsme se se zbytkem doprovodu, který zahrnoval všechny Sugeovy domácí kluky a všechny Pacovy Outlaws. Všichni se tlačili kolem vchodu, a když jsme stáli kolem a kecali o zápase, Travon – jeden ze Sugeových kluků – přišel k Pacovi a pošeptal mu něco do levého ucha. Co zašeptal, to nevím, ale srdce se mi sevřelo. Opravdu to měla být jedna z těch nocí. Pac se rozběhl jako blesk a já se rozběhl za ním.
Orlando Anderson – později jsem se dozvěděl, jak se jmenuje – měřil asi metr osmdesát a vypadal, jako by očekával něčí příchod. Ne nutně Tupaca, ale někoho. Stál s ochrankou MGM, která vypadala, že ho zadržela. Tupac se začal ohánět a Anderson šel okamžitě k zemi. Když padl na zem, objevil se celý doprovod Death Row. V tu chvíli jsem Tupaca od Orlanda odtáhl a snažil se ho od něj dostat. Zakročil Pacův černý anděl.
STRANA 156
Jeden z článků jeho medailonu se roztrhl a on přestal Orlanda mlátit, když se řetěz rozpadl. Zatímco se pro něj sehnul, popadl jsem ho a odtáhl od místa činu. Odstrčil jsem ho od té rvačky a přitlačil ho ke zdi. „Zatraceně, Pacu, víš, že tohle nemůžeš dělat!“ řekl jsem mu. Řekl jsem mu to. „Nenechám tě, aby ses pro něho vrátil. Používej hlavu! Blíží se ti soudní jednání.“ Stál jsem zády k zápasu, ale slyšel jsem, jak se blíží ochranka. Začal jsem Tupaca stahovat z obrazu. Mým cílem bylo udržet ho mimo, ale on se chtěl vrátit. Když se pokusil skočit zpátky do davu, natáhl jsem se do rvačky a vytrhl ho podruhé.
V tu chvíli jsem viděl, jak Suge a jeho kumpáni kopou Andersona, i když je pořád na zemi. „Jdeme,“ slyšel jsem Sugea křičet a všichni se začali rozprchávat. Jediný problém byl, že nikdo nevěděl, kudy ven, a lidé začali panikařit. Když jsem předtím hledal Paca, prohlédl jsem si východy a věděl jsem, kde najít nejbližší dveře. Dav viděl, jak mířím ven, a následoval mě ven z budovy. Když jsme se dostali k východu, slyšel jsem, jak ochranka volá policii. Pokračovali jsme zpátky do Luxoru pěšky, a jak jsme šli, všichni mluvili o zápase. Tupac neztrácel čas a přidal se. Chvástání začalo ještě dřív, než jsme došli na most. „Bylo to přesně jako ten zápas. Bum, jedna, bum, dvě a byl na zemi. Sundal jsem ho rychleji než Tyson!“ Všichni se smáli a gratulovali mu a nikdo se neptal, proč ho zmlátil.
Tupac se k tomu nevyjádřil. Bylo mu jedno, proč to udělal. Byl to jen další zápas – další šance, jak se předvést. Pro Paca bylo chlubení po zápase jako cigareta po sexu. Byl celý nabitý a já jsem se na jeho chování díval jako na další součást Thug Life. V té době jsem si říkal jen: Díky bohu, že jsme se odtamtud dostali. V tu chvíli už nás nejspíš sledovala zpátky do Luxoru nejméně stovka fanynek. Muži i ženy, mladí i staří, všechny, které si dokážete představit.
Byl jsem jediný bodyguard. Všichni ostatní měli instrukce, aby se vydali ke klubu Club 662, a nikdo z ochranky nevěděl, co se právě stalo. Byl jsem tna Tupaca nalepený jako lepidlo. Když se šel nahoru převléknout, šel jsem s ním. Zatímco se Tupac převlékal z džínů do zelených tepláků a odpovídajícího zeleného dresu, opravil jsem mu spoj na medailonku, protože ho chtěl mít na sobě. Posadil jsem se před klimatizaci a začal do sebe ládovat nějaký sladký pití. Pak jsem se posadil do křesla. Uvědomil jsem si, že jsem z toho všeho rozruchu dehydrovaný. Začal jsem přemýšlet o tom, co se právě stalo. No dobře, říkám si, byla to jen další bitka a je po ní.
Jsme mimo nebezpečí a je hotovo. Byla to stejná bitka jako všechny ostatní, které jsme v minulosti měli, až na to, že nás nezastavila policie. Nebyli tam žádní svědci, žádné vytažené zbraně. V tuhle chvíli nemyslím na kamery a na to, co by mohly zachytit na video. Až později v týdnu jsem se dozvěděl, že ten chlap, kterého zmlátil, byl člen gangu Crip z Comptonu, o kterém si mysleli, že zdemoloval Foot Locker v Lakewoodském obchodním centru poté, co se pokusil ukrást Travonův přívěšek Death Row. Údajně na ně byla vypsána odměna 10 000 dolarů. Všechno to vyšlo najevo až mnohem později. Mezitím jsem myslel jen na to, abych přežil zbytek večera bez dalších hovadin.
Zatímco zbytek světa mluvil o zápase s Tysonem – jestli Seldon skočil jen tak na zem, nebo dostal ránu, Pac dál mluvil o skutečném zápase večera. Kidadě jako obvykle všechno to vzrušení uniklo, a tak ji musel zasvětit. Zasmála se jeho líčení zápasu, měla ráda jeho drsňáckou stránku a on jí to popsal tak podrobně, jako by tam byla. Ani dnes večer ji do klubu nevzal. Vrátili jsme se dolů na parkoviště a byla to naprosto jiná scéna. Na scéně se objevil celý doprovod z Death Row.
Lidé nasedali do aut a mířili ke Club 662 a dívky si k nám razily cestu. Dobře, když chcete vidět nějaký šlapky, tak tady byly. Není nic lepšího než noční zápasy. Tyhle ženy si oblékly co nejúspornější oblečení, většina z nich byla svlečená do půl těla, s odhalenými ňadry a vystrčenými zadky, a všechny se snažily dostat do Club 662. Nikdo z našeho doprovodu do klubu nespěchal, nejméně pak Suge. Rád dělal okázalé příchody a nehodlal přijít dřív. Nakonec Suge naznačil, že se můžem stavit u něho doma, a Pac mě odtáhl stranou. „Chci, abys řídil lexus od Kidady s kámoši a já pojedu se Sugem.“
STRANA 158
Zbraň jsem měl v autě, dvoumístném, zaparkovaném na druhé straně hotelu, a věděl jsem, že nemůžu říct: „Hej, Suge, Pacu, proč nepočkáš chvilku, než půjdu ke svému autu?“ To by se nestalo. Jakmile se rozjedeme, tak se rozjedeme – nebyl čas na to, aby mě někdo vyvedl z omylu. Stejně jsem ten večer nesměl mít u sebe střelnou zbraň, říkal jsem si, a než tam dorazíme, bude v klubu čekat dvacet sekuriťáků. Kromě toho Pac chce, abych mu udělal laskavost a dohlédl na jeho Outlaws. Většina z nich nemůže legálně řídit a Pac věděl, že se Outlawz zase opijou.
Někdo musel řídit. Já jsem se nebál. Z hotelu jsme jeli k Sugeovi a pak do klubu, jako mnohokrát předtím. Jakmile jsem však nasedl do Lexusu, objevila se na něm červená kontrolka. Kontrolka, která signalizovala, že je nádrž prázdná. Neměl jsem tušení, jak velkou rezervu Kidadovo auto má, a věděl jsem zatraceně dobře, že nebudeme zastavovat na benzín. Musel jsem se modlit, abychom stihli dojet k Sugeovi a do klubu, protože do konce večera bychom už nemohli natankovat. Aby toho nebylo málo, Suge měl náskok jako Tupac – a já ho honil doslova na výpary. Závěr: Sugeův dům byl rozlehlé jednopatrové sídlo naproti domům Mikea Tysona a Wayna Newtona. Stejně jako všechno, co Suge vlastnil, mu dominovala červená barva – červený koberec v hlavní ložnici, červené vybavení v celém domě.
Vypadal stejně jako vždycky, ale jeden detail vynikal: od doby, kdy jsem tam byl naposledy, nechal Suge bazén natřít sytě krvavou barvou. Na jeho dně byla reprodukce znaku Death Row. Zůstali jsme tam asi jen deset nebo patnáct minut, než se auta začala řadit do fronty na cestu do města. Byl to pohled na průvod těch největších gangsterů v okolí. Doprovod se skládal asi z tuctu aut, všechno to byly špičkové mercedesy, BMW, cadillacy a lexusy a skoro všechny byly v černém.
Sugeovi domácí byli všichni pouliční grázlové z Comptonu, kteří se nebáli ničeho a nikoho. Když jsme se rozjížděli, bylo slyšet, jak systémy Pioneer duní těmi basy tak hlasitě, až se třásla zem. Právě když jsme se blížili k bulváru, policista na kole pokynul Sugemu, aby zastavil. Měl jsem stažená okénka a slyšel jsem, jak v jejich autě jedou Makaveli songy, Pacův poslední projekt – Pac vždycky poslouchal svou hudbu, využíval ten čas k tomu, aby si zhodnotil to, na čem zrovna pracoval. Zdálo se, že policajt jim ukázal palec dolů: Pouštěli hudbu hlasitěji, než povolují městské limity.
Suge řídil zbrusu nový 750IL, který si koupil teprve před týdnem, a to ještě ani neměl namontované vlastní stereo. Auto nemělo značky, přijelo přímo od dealera. Policista požádal Sugea, aby vystoupil z auta. Byl jsem jim v patách a viděl jsem, jak Suge vystupuje z auta a jde směrem dozadu. Zdálo se, že je klidný, když otevíral kufr. Suge se vrátil do auta a tím to skončilo. Nevím, jak se jim podařilo vyhnout se zatčení za marihuanu. Nezáleželo na tom, že byli oba v podmínce, Pac měl u sebe trávu 24 hodin denně. Myslel si: „Jsem multimilionář, mám nejlepší právníky v zemi, v kapse mám víc peněz, než uvidíte za rok, tak se na ně vyserme“.
Tyhle věci nebrali vážně. Jejich životní styl a způsob, jakým se dívají na trávu, je, že je to drobný přestupek. Do chvíle, než jsem neviděl Sugeho odjíždět, jsem se doslova zapotil. Když k tomu připočtu, že si zahrávají s policií, my nemáme klimatizaci, ani benzín, měl jsem dost důvodů k obavám. V tu chvíli jsem chtěl Sugemu navrhnout, aby odbočil doprava na Tropicanu, abychom mohli do klubu vjet zadem, a neudělal jsem to jen proto, že už projel na červenou. Jel příliš rychle. Suge tu zkratku taky znal, a kdybychom se šli do klubu jen podívat během dne, vzal by to po ní. Ale vzal to přes Flamingo, aby dal najevo svou přítomnost.
V jejich autě si pouštěli projekt Makaveli, jezdila tam spousta aut a Tyson vyhrál. Ke všemu vyhráli svůj vlastní boj a nejspíš se cítili mimořádně dobře. Když jsme projížděli po Flamingu, vedle aut se sjížděly ženy a přidávaly se k doprovodu. Každý chtěl dnes večer do klubu, a tak se jich tam obvykle mnoho dostalo – vklouzly s námi. Začaly nás obklopovat davy aut a já začal mít stejný pocit jako v kasinu, když byl Pac na vítězné vlně. Všechny oči se na něj upíraly a každou chvíli se to mohlo vymknout kontrole.
Když jsme zastavili na červenou, objevil se vedle nás bílý cadillac. Dodnes to auto jasně vidím, mělo charakteristické uspořádání brzdových světel, které mají všechny nové modely cadillaců.
STRANA 160
Ten obraz si v hlavě přehrávám pořád dokola. Bylo to jen další červené světlo a byl to jen další bílý cadillac. Sugeův kámoš K-Dove jel před nimi a já přímo za nimi. Podíval jsem se na to auto a viděl jsem, jak z něj vyjíždí ruka a zbraň. Bam bam ham bum! Moje první reakce byla: „Kurva, to ne.“ Vyskočil jsem z auta, a když jsem doběhl k Sugeovu BMW, bílý cadillac se rozjel a odbočil doprava.
Když jsem doběhl k BMW, se slzami v očích a v šoku, říkám si: „Jsou mrtví. Jsou mrtví. V žádném případě není možné, aby se někdo v tom autě hýbal.“ Než jsem se dostal k zadní části auta, BMW se rozjelo a udělalo obrat doleva. K-Dove taky udělal otočku, a tak jsem se rozběhl zpátky k Lexusu, naskočil a začal je pronásledovat.
Ani vám nedokážu říct, jak rychle jsme jeli. Při návratu na Strip jsme projeli všechny směrovky a u Vegas Boulevard a Harmon jsme dostihli Sugeovo auto. Křižovatku sice projelo, ale mělo dvě prázdné pneumatiky od nárazu do středového pásu. Vyskočil jsem z auta a viděl, že všude je policie. Přiběhl jsem k nim, představil se jako Tupacův bodyguard a bývalý polda a oni mi dovolili vstoupit. Všichni se snažili dostat k autu, ale policisté dav zadrželi. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
Co kurva dělal Suge na zemi? Měl natažené ruce a nohy a dva policajti ho drželi na zemi. Z hlavy mu stříkala krev. “ Máte oběť na zemi!“ Křičel jsem na policajty. Suge se na mě podíval a já viděl, že krvácení se zhoršuje. „Pusťte ho!“ Křičím. „Stříleli po něm!“ Pustili ho, a jakmile to udělali, běželi jsme se Sugem k BMW a snažili se dostat Paca z auta. Dveře se z nějakého důvodu zasekly a já slyšel, jak Suge pořád dokola opakuje: „Já vím, jak je otevřít. Já vím, jak je otevřít.“ Natáhl jsem se pro Paca přes okno.
Medailon i nátělník měl nasáklé krví a jeho tělo se třáslo, jako by mu byla zima. Přes slzy jsem na něj začal mluvit: „Budeš v pořádku. Budeš v pořádku.“ Než Suge otevřel dveře, přijela policie a sanitka a my ho dostali na zem. Klekl jsem si vedle něj a dotkl se ho: „Budeš v pořádku, Pacu.“ „To je v pořádku,“ řekl jsem. Snažil jsem se ho udržet při vědomí. „Pacu, jsi v pořádku, jsi v pořádku.“
Když jsem klečel vedle něj, viděl jsem, jak se na mě dívá. „Franku, nemůžu dýchat,“ zašeptal. „Nemůžu dýchat.“ „Ne, chlape, jsi v pořádku,“ vykřikl jsem. Ale on to opakoval pořád dokola. „Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat.“ Se silami jemu vlastními jsem sledoval, jak pohnul oběma rukama a zkřížil si je na těle. S otevřenýma očima se zhluboka nadechl a vydechl. Pak zavřel oči. To bylo naposledy, co jsem ho viděl, jak sám dýchá.
Překlad: djbeton
djbeton