198 – 213
PŘELOŽENA 22.KAPITOLA Z KNIHY „GOT YOUR BACK“
NÁZEV KAPITOLY: TO PAC (překlad: Tupacovi)
Úvod
Dne 17. ledna 1998 jsem byl poprvé pokřtěn. Tato kniha byla napsána ještě předtím, než jsem byl zachráněn.
V roce 1995 jsem začal pracovat jako bodyguard pro umělce z Death Row Records. V roce 1996 jsem se stal hlavním bodyguardem Tupaca Shakura a byl jsem ve službě tu noc, kdy byl postřelen v Las Vegas. Od té doby, co jsem začal pracovat na této knize, první slova, která spousta lidí vypustí z úst, byla: „Nebojíš se?“.
Strach, který si představují, že bych měl mít, je strach z odplaty za to, že jsem vyprávěl o Tupacově posledním roce života, o jeho vztahu se Suge Knightem a o mém vztahu s nimi. Faktem je, že vyprávím mnohem větší příběh. Vyprávím příběh o tom, jaké to je vyrůstat v amerických ghettech, co to udělá s vaším srdcem hraje a jak se z vás pomalu stává muž.
Proč bych se měl bát vyprávět tento příběh? Tato kniha je o pravdě, což znamená, že není o dobrých a zlých lidech, ale o lidech, kteří přežili. O tom, kdo jsou zlí lidé a padouši, rozhodujete vy.
Tupac říkával: „Jediný strach ze smrti mám z reinkarnace.“ To je pravda. Teď spí s anděly, zatímco my jsme ještě tady na Zemi.
Frank Alexander
STRANA 198
KAPITOLA 22
Tupacovi
Vzpomínám si, jak jsem jednou sledoval Elvise na tiskové konferenci. Měl na sobě modrou kombinézu s velkým staromódním páskem a seděl u dlouhého stolu, po jeho boku seděl jeho otec. Novináři se ho ptali na jeho image. Řekl novinářům, že image „Krále“ nevytvořil on, ale média. On byl jen muž, který žil jejich obrazem.
Tupacův život byl podobný. Žil obrazem, který o něm vytvořili lidé a média. Nikdy se mu nepodařilo tuto image naplnit a většinou, když se na něj lidé dívali, viděli pouze jeho image, nikoli člověka. Když se Tupac poprvé dostal do rvačky jako „Tupac Shakur, rapper“, stal se z něj „Tupac Shakur, kontroverzní rapper“. Zapomeňte na to, že se celý život pral a nechával si od grázlů ze sousedství dávat do držky, dokud nebyl dost veliký a silný na to, aby se mohl bránit. Jakmile se stal slavným a udělali z něj hvězdného rváče, do jisté míry se mu to zalíbilo. Jeho nejoblíbenějším filmem byl Juice, kde hrál kluka z ulice, který se stal gangsterem. Tupacův život se už tehdy ubíral touto cestou a ten film se mu dostal přímo do hlavy – nebylo cesty zpět. Ne že by tu postavu neznal. Ztotožnil se s ní a svým způsobem se jím stal.
Jedna z nejpamátnějších fotek Tupaca Shakura byla pořízena v New Yorku poté, co byl v listopadu 1994 postřelen v hale nahrávacího studia při neúspěšném pokusu o loupež, z něhož obvinil Biggieho skupinu Bad Boy. Někdo vyfotil, jak Paca nakládají do sanitky – má na sobě tolik tejpů, že vypadá jako mumie. Když ho dávají do sanitky, naštvaně se dívá do objektivu, je vidět, jak zvedá ruku, a přísahám bohu, že přitom ukazuje nápis Westside. Bylo mu to úplně u prdele.
Lidé nechápou, jak může být člověk básníkem i bojovníkem zároveň, ale takový Tupac Shakur byl. Jde o to, že jakmile se jednou objeví image gangstera, jsou tu lidé, kteří ji milují, politici, kteří ji využívají, a policie, která ji nenávidí. Přesněji řečeno, oni ho nenáviděli a on jim to oplácel. Neměli ho v lásce, i když byl kluk bez domova, a rozhodně mu neprojevovali lásku, když vyrostl ve vzdorujícího mladého muže.
Ještě více než na policii se zlobil na černošské politiky, kteří se proti němu hlasitě vymezovali. Útočil na lidi, jako byla C. Delores Tuckerová, a na všechny ostatní černošské politiky, kteří měli moc a mohli mu pomoci. Připadali mu jako strýček Tom, narovinu. Přesně věděli, odkud pochází, jakou chudobu prožil v dětství, z jaké bídy pochází spousta dětí z ghetta, a on je nenáviděl za to, že se k těm dětem otočili zády. Považoval se za někoho, kdo by pořád potřeboval pomoc, ale oni, místo aby mu podali ruku, jím pohrdali a využívali ho. Prostřednictvím své hudby je napadal za to, jací jsou – naprostí zaprodanci. Tohle byly vážné věci, které lidé začali vnímat, a ti na úrovni ulice viděli, že Tupac vystupuje od srdce s opravdovostí. Tehdy začal prodávat miliony desek a díky tomu se také stal velmi nebezpečným.
Tolik lidí se Tupaca bálo, a já to vím z první ruky, protože za kým přišli? Za mnou. Kdykoli s ním měl někdo problém nebo po něm něco chtěl, přišel za mnou a zeptal se, co by podle mě měl udělat. Většinou jsem jim řekl, že jediný člověk, který jim může odpovědět na jejich otázky, je Tupac. Někdy jsem se jim snažil pomoct. Když jsme byli na natáčení filmu, vynořili se scenáristé a ptali se, jestli bych mohl jejich scénáře předat Pacovi. Ten byl sice dost zaměstnán a neměl zájem podepisovat se na nových projektech, ale přesto si scénáře přečetl.
Pokud jste k Tupacovi přistupovali od srdce, většinou to i respektoval. Smutné je, že potřeboval lepší zastoupení. Myslím, že za celou svou kariéru umělce neměl nikoho, kdo by se o něj staral. Potřeboval dobrého manažera, který by se ho snažil řádně zastupovat a který by mu pomohl mít na něj dobrý vliv. Nikdo z jeho okolí neměl takový vliv, aby očistil jeho image. Většině lidí z jeho okolí to bylo buď jedno, nebo byli rádi, že si udržuje image drsňáka. Bylo mi jasné, že potřebuje pomoc.
STRANA 200
Během doby, kterou jsem s ním strávil, jsem viděl, jak se jeho vztah ke Sugeovi mění – z láskyplného na podezíravý. Jen jednou mě požádal, abych odešel z místnosti, když se Sugeem telefonoval. Většinu času jsem slyšel, co se děje, a ke konci to nevypadalo dobře. Řekl mi, že si nechává udělat kontrolu účetnictví v Death Row. Nevím, jak daleko se s tím dostal, ale měl podezření, že se s jeho penězi něco děje. Proto když zemřel, Afeni byla v šoku, když zjistila, že její milionové dítě nemá žádné vlastní peníze. Suge svíral peněženku ve své ruce, a přestože Tupac nikdy nepřišel o peníze, ani on to neměl pod kontrolou.
Věděl jsem, že kdyby jeho život dále pokračoval, odešel by do vydavatelství Euphanasia, které založil, a já bych tam šel s ním. Mohl jsem mu pomoci. Uznával můj názor a hodně mi důvěřoval a vím, že by mě poslechl, kdybych se mu snažil poradit. Není pochyb o tom, že konečné rozhodnutí o svých kariérních krocích by udělal on, ale myslím, že jsem ho mohl do jisté míry nasměrovat. Nezapomeň, že Tupacovi jste nemohli říct ani slovo, ale to neznamená, že nepotřeboval dobrou radu, jinak by vás Pac neposlouchal.
Nedávno jsem byl na poště a potkal jsem dívku, která tam pracovala a kterou jsem znal jen zběžně. Chystala se tam dát výpověď a došlo nám, že už se možná nikdy neuvidíme, tak jsme si chvíli povídali. Nakonec se mě zeptala, čím se živím, a já jí řekl, že píšu knihy. Řekla: „Opravdu? O čem píšeš?“ Řekl jsem jí, že píšu knihu o tom, co jsem zažil jako bodyguard Tupaca Shakura. Řekla: „Myslím, že jsi nebyl moc dobrý bodyguard. Neměl být zabit.“
Začal jsem říkat něco o tom, že jsem byl v jiném autě a že se mi nezamlouvalo mít u sebe připevněnou zbraň, ale pak jsem si uvědomil, že nemám co říct, tak jsem rozhovor zkrátil, popřál jí hodně štěstí a odešel. Nemohl jsem nic říct, tak jsem jen stručně promluvil, popřál jí vše dobré a odešel.
Celý den jsem z toho měl depku a nemohl jsem se jí zbavit.
Děje se to pořád, například v prosinci, tři měsíce po Tupacově smrti, jsem byl pozván na soutěž v kulturistice a jeden z porotců mi říká: „Hele, bodyguarde, tobě se to moc nepovedlo, viď?“ A já mu říkám: „To je v pořádku.“ Dělali si legraci, a co na to mám říct? Nepřišlo mi to moc vtipné. „Některé věci nemůžeme ovlivnit,“ řekl jsem jim, ale na tom, co říkám, nezáleží. Uvědomil jsem si, že veřejnost mě vnímá tak, že jsem ten večer neodvedl svou práci. Nezáleží na tom, že jsem byl rok tím nejlepším bodyguardem, jakého si kdo mohl najmout.
Byl jsem zarytě loajální, byl jsem ochotný udělat cokoli, co nám přišlo do cesty, a opakovaně jsem Tupaca chránil před průserem. Kašlu na to, není nic, co bych mohl udělat nebo říct, aby si o mně lidi mysleli něco jiného. Kdybych pracoval pro prezidenta Spojených států a zastřelili ho, nebylo by to jiné. Lidi by se na mě pořád dívali, jako bych nedokázal dělat svou práci. Pro ně jsou okolnosti nepodstatné. Je však těžké si myslet, že lidé, které znám, a lidé, s nimiž se přátelím, si tyto myšlenky drží v hlavě, ale jsem typ člověka, který nemá rád výmluvy. Výmluvy jsou jako blbci, každý je má kolem sebe a všichni dost smrdí. To má původ v mém vojenském výcviku. Tam není prostor pro chyby a omyly. Stalo se to a je to něco, s čím musím žít do konce života.
Na tu noc myslím pořád. Buď se mě někdo zeptá, co dělám, nebo si ze mě někdo vystřelí, a co můžu dělat jiného, než s tím vtipem souhlasit?
Právě teď mám tu jistotu, že píšu tuto knihu a vím, že lidé s otevřeným srdcem pochopí, co se té noci skutečně stalo.
Průser je, že jsem býval tak hrdý na to, že jsem mohl říct, čím se živím a pro koho dělám.
Je mi to líto, protože vím, že mi Tupac věřil, a vím, že jsem si jeho důvěru zasloužil. Tolikrát jsem ho chránil před nebezpečím. Vzpomínám si, jak jsem šel v roce 96 na předávání cen Soul Train a byl jsem u něj doma u Wilshire a zeptal jsem se ho, jestli chce, abych s ním jel v Rolls-Roycu, kterým přijížděli na show.
Řekl: „To ne, chci tě za sebou, kámo. Když budou negři střílet, budou vědět, že bodyguardi sedí za námi, a ty můžeš vystoupit a střílet na ně. Do prdele, můžou nás postřelit, ale ty můžeš střílet na ně.“ Vzpomínám si, jak to říkal v březnu, a nikdy jsem na to nezapomněl.
A skutečně, stalo se to přesně tak, jak si myslel, že se to stane, a co jsem mohl dělat? Nemohl jsem přece vystoupit a házet kamením. Běžel jsem k autu, a to bylo všechno, co jsem mohl dělat. I když se teď dívám zpět a vzpomínám na tu ruku, která vyšla z auta, všechny nás to zaskočilo, všichni měli zpomalenou reakci, kteří byli v tom autě, a nikdo nebyl schopen otevřít dveře rychleji než já.
STRANA 202
Ale tu noc si v hlavě přehrávám pořád a nikdy jsem na ni nepřestal myslet. V duchu a později i v srdci jsem si uvědomil, že jsem ho zklamal. Jsem člověk a cítil jsem následky vlastní viny za to, že jsem nedokázal vystřelit na útočníka, někoho zastřelit. Otázka, která se mi z té noci a následujícího dne vrací, zní: „Proč jsi neměl zbraň?“. To bylo to hlavní, co chtěl každý vědět. Pak se to změnilo na: „Kdybys měl zbraň… mohl jsi udělat tohle nebo tamto.“ A taky jsem se divil. Jo, mohl jsem trefit nějakého nevinného kolemjdoucího, který byl ten večer náhodou taky na ulici, a co by to způsobilo?
Odpykávám si svůj trest. Ale mě to kurva trápí. Trápí mě to pořád. S Tupacem mluvím každý den. Nad krbem mám Tupacův oltář. Jsou na něm jeho fotky a zarámované fotky z Death Row a obálky časopisů. Podívám se mu do očí a řeknu: „Je mi to líto. Přál bych si, abych pro tebe mohl něco udělat.“
Nedávno jsem měl opravdu živý sen, a když jsem se probudil, vzpomněl jsem si, že jsem slyšel, jak mi Pac říká: „Odpouštím ti, Franku. Nebyla to tvoje chyba.“
Vím, že to byl on, kdo ke mně promlouval ze záhrobí, protože se mi ten sen nezdál ihned, a jak znám Paca, tak by se s tím hned tak nesmířil. Ať už je teď Tupac kdekoli, ví, že jeho smrt mě tíží, a musel cítit, že nastal čas, aby mě osvobodil od mé vlastní bolesti. Nikdo kromě mě té bolesti nerozumí. Death Row se tak zapletli do Sugeovy kauzy, že se nikdy nenamáhali přijít za mnou a říct, že chápou, co se stalo. Bylo jednodušší obrátit se proti mně, než přijmout fakt, že párty skončila.
I když to teď chápu, tehdy jsem potřeboval, aby se o mě někdo postaral. I já jsem utrpěl ztrátu. Mluvil jsem s Norrisem, který vede Death Row, zatímco byl Suge ve vězení, a snažil se mě přesvědčit, abych se setkal s vyšetřovatelem Davidem Kennerem, než byl Suge odsouzen, zeptal jsem se ho, kde byli předtím, než se rozhodli, že mě potřebují, abych svědčil? Norris mě vyslechl, souhlasil a řekl, že jsem měl pravdu, že mě po Pacově smrti nechali na holičkách, a omluvil se.
Můžete se omlouvat celý den, ale jak můžou vědět, že mě to psychicky nezničilo? Death Row byla jako rodina, a když jsem byl součástí rodiny, proč se mi taky nesnažili pomoct? Zaměstnavatel, který vidí, že jeho zaměstnanec trpí, se má snažit zajistit mu pomoc, má se snažit zajistit mu odbornou pomoc. Snoop je jediný, kdo se mě po Pacově smrti snažil nějak zkontaktovat. Zavolal mi jeden z jeho bodyguardů, Marcus, aby mě zkontroloval a ujistil se, že to zvládám.
Dokonce mu Snoop řekl, aby na mě dával pozor, protože si myslel, že taková okolnost může někoho přimět k sebevraždě. To je velmi reálná možnost a naštěstí pro mě jsem dostatečně silný člověk, abych se udržel naživu. Ale pořád jsem člověk a stále jsem silně pociťoval důsledky jeho smrti, a právě následky mě zasáhly nejsilněji. Vím, že dnes ještě nejsem z nejhoršího venku. Stále si musím dávat pozor, abych se nepotácel v depresích, a to není snadné. V uplynulém roce jsem utrpěl spoustu ztrát. V mnoha ohledech jsem přišel o rodinu, která byla poslední rok mého života v Death Row. Nic v mém životě se nepřiblížilo smrti, které jsem byl svědkem té noci.
Předtím, než jsem pro společnost začal pracovat, jsem byl o Death Row informován od známých z hudebního průmyslu nebo od kolegů z řad strážců zákona. Říkali mi, abych byl opatrný, a varovali mě před problémy, které Death Row provázejí. Všechno to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bylo mi to jedno, protože jsem se Death Row nebál. Byla to práce a dostával jsem za ni zaplaceno; měl jsem právo se chválit a byla to zábava. O rok později už to bylo jinak.
Předtím, než o sobě někomu něco řeknu, váhám. Nechci otevírat rány, které se ještě nezahojily. Měl jsem příležitost znovu dělat bodyguarda, ale je příliš brzy na to, abych se rozhodl, jestli ještě někdy budu dělat bodyguarda. Kevin Hackie, který byl mým druhým bodyguardem Paca, si nedávno udělal licenci na provozování bezpečnostní agentury a požádal mě, abych s ním spolupracoval, a já mu řekl, že o tom budu muset popřemýšlet. Je příliš brzy na to, abych řekl, jestli bych to mohl dělat znovu. Už teď mě děsí představa, že bych šel ven a znovu nosil zbraň a věděl, že ji nemůžu ani na vteřinu odložit.
STRANA 204
Někdy se přenesu do minulosti a říkám si: Co by se stalo, kdybych měl ten večer ve Vegas u sebe svou zbraň a všechny v tom autě postřílel? Byl bych v očích Death Row a všech ostatních zase za hejska? Zastřelil bych toho střelce? Záleželo by na tom nakonec? Tupac by byl pořád mrtvý a bůhví, kde bych byl já.
Když lidé říkají, že by ve svém životě nic nezměnili, je to tím, že nemohou. Není to proto, že by to nechtěli. Zdůvodnění, že nemůžete udělat nic jinak, spočívá v tom, že nevíme, co nás čeká v budoucnosti, nevidíme do své vlastní budoucnosti. Můžeme vidět jen minulost, protože jsme již prožili budoucnost, abychom viděli minulost. Ohlédnout se zpět a říct: „Udělal bych to nebo ono“, znamená říct: „Když jsem vyšel ze střední školy, šel bych na vysokou.“ To je jako říct: „Kdybych byl udělal to nebo ono, šel bych na vysokou školu.“ Ale já bych to neudělal, protože mým osudem bylo jít do služby. Bylo mým osudem pracovat pro Death Row a podstoupit kroky a etapy, kterými jsem prošel. Tyhle věci už nemůžu vrátit.
Nelituji toho, že jsem pro ně pracoval, ani toho, že jsem pracoval pro Tupaca. Vždycky mi zůstanou společné vzpomínky, které byly součástí mého života. Moje životní teorie je taková, že máme cestu, po které jdeme, a od chvíle, kdy se narodíme, až do chvíle, kdy zemřeme, jdeme po této cestě, po této linii, a všechno, co je na této cestě, nás potká, nezávisle na tom. Tak to Bůh naplánoval. Je to náš život. Životní linii nelze změnit. Lidé se zlobí a nechápou, proč se věci dějí tak, jak se dějí, ale náš život je předem naplánovaný.
Myslíme si, že máme kontrolu nad svým životem, a máme kontrolu nad tím, co je správné a co špatné; pokud víme, že jdeme po nějaké cestě, víme, že máme na výběr, zda se rozhodneme správně, nebo špatně. Máme právo si vybrat, jak budeme žít. To, co se stalo s Tupacem, ničeho z toho nelituji. Věci se měly stát a můžete si být jisti, že Tupac neměl strach ze smrti. Když si poslechnete všechny jeho texty, uslyšíte jeho nebojácnost.
Pohlížel na život jako: “ Až přijde čas, půjdu, a vím, že to budu nesnášet. Byla to jen otázka času – mělo se to stát. Byla to jeho životní linie a jeho osud.
Tupac mi chybí každý den. Pořád k němu cítím zodpovědnost. Chci lidem, kteří si tuto knihu přečtou, ukázat jeho stránky, které možná znali nebo neznali. Ten člověk byl vlastně v bodě svého života, kdy se snažil změnit, ukázat se a být jiný. Začalo to tím, že začal znovu točit filmy. Chtěl začít s čistým štítem. Při natáčení svých prvních filmů chodil pozdě a pořád něco kazil. Neměl dobrou pověst, protože byl dobrý herec, ale herec, který na to kašlal. V té době měl v sobě víc grázla než profesionála.
Dospíval způsobem, který znal jen on sám a který spousta lidí neviděla nebo o něj nestála. Pac nikdy nepřišel pozdě na natáčení filmu Gridlock’d, z vlastní vůle. Byl to cíl, který si dal do vínku, a dosáhl ho, když si vzpomněl, že se do něj pustil s jedním z producentů. Řidič se skutečně několikrát zdržel a Tupac na to upozornil. Pac se přestěhoval a řidič nevěděl, jak se dostat k jeho domu, řidič se objevil pozdě. Producent se omluvil a všechno dopadlo v pohodě. Chtěl jít všem příkladem. V jednu chvíli mě dokonce požádal, abych ho zařadil do programu s vitamíny a abych mu v jednom volném pokoji v jeho domě ve Wilshire zařídil domácí posilovnu.
Byl odhodlaný začít se o sebe lépe starat. Dokonce mě požádal, abych s ním trénoval. Nevzdával se života rváče, tedy THUG LIFE, ale měnil se. Snažil se zklidnit. Na stupnici od jedné do deseti se z vysoké desítky dostal na pětku. Nebyl úplně na konci, ale byl na půli cesty. Stále se však při nátlaku zmítal. Někomu to může připadat, že se ve skutečnosti nezměnil, ale bylo to tak. Byly chvíle, kdy se do něj kámoši pustili, a on k tomu přistoupil a snažil se to neutralizovat. Při natáčení videoklipů k písním „Made Niggaz“ a „Hit ‚Em Up“ se snažil přerušit rvačku, do které se dostali jeho kámoši. Nebyl uprostřed ní, snažil se ji přibrzdit. Média to však opět zviditelnila, jako by to byl Pac, kdo ten průser vyvolal. Stejně jako na předávání cen Soul Train.
Ve zprávách se uvádí, že Tupac vytáhl zbraň na člena Biggieho doprovodu. To byla naprostá lež, na Paca vytáhl zbraň člen Biggieho doprovodu. Dokud měli o Tupacovi něco negativního říct, média to roznesla na kopytech. Pokud jde o dobré věci, které provedl, nikdy jste o nich neslyšeli. Média měla ráda zlobivé kluky, a já neříkám, že byl anděl, jen říkám, že mu nikdy nedala šanci. I když se nechoval jako starý Tupac, udělali z něj toho stejného Tupaca.
STRANA 206
Bylo mu to ale úplně jedno. Co mohl dělat? Prostě se věnoval svým záležitostem, aby se stal více finančně zdatným. Založil Euphanasii, své vydavatelství Makaveli, vypomáhal nadacím. Bylo vidět, jak se mění. Přikláněl se k pozitivnějším věcem. Stále v sobě bojoval, aby se mohl změnit a nebylo to pro něj snadné.
Jako pravý Blíženec se zmítal mezi dobrem a zlem. Dělal dobrá rozhodnutí, která měla velký smysl, ale vždycky se našlo něco, co ho přitáhlo zpátky. Pokud to nebyl on sám, byli to lidé, kterými se obklopoval. Je to jako v té staré kreslené pohádce, kde na jednom rameni sedí ďábel a na druhém anděl. „Udělej to, udělej to, udělej to,“ říká ďábel. „Nedělej to, nedělej to,“ říká anděl.
To byl Tupacův Thug Life. Vždycky stál při zemi, nenáviděl každého, kdo se zaprodal, kdo předstíral, že se ve čtvrti nic neděje – ale přesto se snažil konat dobro. Vydělával dost peněz, dařilo se mu a chtěl si udobřit veřejnost. Chtěl, aby jeho budoucnost byla jiná.
Představte si, že by měl Pac ještě pět let. Byl by ve věku Dr. Dre a hádám, že by se s Death Row rozloučil a postavil se na vlastní nohy. Tupac se nechtěl nechat postřelit sedmého září a nechtěl zemřít třináctého září – to neměl v plánu. Jeho plánem bylo vydělat víc peněz, natočit víc filmů, natočit muziku pro mámu, potkat víc žen, vykouřit víc trávy a být tam, kde chtěl být: na vrcholu své kariéry.
Stejně jako Michael Jordan je vždy na vrcholu své hry – je nejlepším basketbalistou – chtěl být Michael Jordan na vrcholu své hry jako nejlepší rapper na světě, což se mu také podařilo. Byl na dobré cestě. Ale byl tu někdo mnohem mocnější než kdokoli na světě, kdo měl s Tupacem jiné plány. Neměl se dožít třiceti let. Ten člověk byl tak talentovaný a inteligentní, jako by měl předtuchy o své smrti. Když Bůh věděl, že má dítě, které má tak silnou vůli, nenechá ho, aby pokračovalo na cestě zkázy, a tak si ho vzal zpátky. Tupac věděl, co přijde.
Měl zemřít a měl zemřít tak, jak zemřel. To mě neomlouvá, že jsem pro něj tu noc nemohl udělat to či ono, ale pravdou je, že se toho dne stalo mnoho divných věcí a hádám, že Bůh věděl, co dělá. Bůh neměl v plánu, abych tu noc střílel ze své zbraně.
Není to snadné, když říkáte pravdu. Pravda je nepříjemná a pravda bolí, ale když říkáte pravdu o Tupacu Shakurovi, znamená to, že je také vtipná a někdy šílená. Byl to skutečný bojovník z ghetta, někdo, na koho můžeme být hrdí. Byl to kluk jako já, který neměl ani hovno, který se díky talentu a tvrdé práci dostal z ghetta. Bez ohledu na to, kolik měl neúspěchů nebo kolik lidí ho chtělo zastavit, stále stoupal. Musíte si uvědomit něco o lidech z chudinské čtvrti – mají k Tupacově hudbě lepší vztah než kdokoli jiný. Důvod je jednoduchý. Jsou jiní rappeři, kteří píší texty, mluví o ulici nebo o čemkoli jiném, ale nikdo jim nevěří, nebo možná někteří ano, ale nemají uši všech lidí. Spousta rapperů prostě nerapuje realistickým způsobem.
Když Tupac psal své texty, jeho věci byly skutečné, jeho hudba byla skutečná. Vycházela z jeho nitra, nebyla to fantazie. Jeho texty vyprávěly příběhy jeho matky, jeho rodiny, toho, co neustále viděl kolem sebe. Přicházel s texty od srdce, které vyprávěly příběhy, s nimiž se lidé mohli ztotožnit. Proč myslíte, že toho kluka matky milovaly?
Anebo ženy obecně? Protože Tupac byl jako syn, bratr nebo člen rodiny každého z nás. Je to ten kluk z ulice, o kterého se bojíte, protože víte, že to má těžké. Proto se nikdo z jeho skutečných fanoušků k Pacovi neotočil zády, když šel do vězení, protože by to bylo jako otočit se zády ke svému synovi. To napovídá, proč tolik nenáviděl zaprodance. Pro Paca byl zaprodanec každý, kdo ví, jak je na ulici všechno v prdeli, ale zapomíná na to. Kdo nechá grázla jít, nebo se snaží předstírat, že takový grázl neexistuje. Pro Paca to bylo jako otočit se zády k dítěti, které tě potřebuje.
Jo, ten kluk je v prdeli, ale má důvod, proč je v prdeli. Byl to ten kluk. Bez ohledu na to, jak to bude dobrý nebo špatný, pokud se dokážeš ztotožnit s pravdou, dokážeš se ztotožnit s touhle knihou nebo s Tupacovými rýmy. Tupac říkal věci, jak to je, nic neskrýval, a proto se s ním lidé ztotožňují. Když chtěl Pac říct: „Seru na policii“ nebo „Seru na svět“, udělal to. Jiní umělci by se mohli bát o svou kariéru a myslet si, že jim to ublíží, ne, takhle důrazně by to neřekli.
Existuje jen pár dalších rapperů, Ice T je jedním z nich, kteří opravdu říkají svůj názor a kteří to neřeší, co si ostatní lidé budou myslet. Lidi na ulici chtějí vědět, co se děje, protože se to děje v jejich okolí. Rapoval jen o věcech, které byly skutečné. Nerapoval o věcech, který byly možný nebo domnělý.
Nic nebylo vypočítavé ani smyšlené. Když se podíváte na jeho písničky, jako je „Dear Mama“ nebo „If I Die Tonight“, víte, že je to opravdový problém. Má to co do činění s nějakou zkušeností. „Dear Mama“ byla píseň, která překročila hranici pro ženy.
Když se zamyslíte nad dítětem, které má v dospívání problémy s matkou, což Tupac zjevně měl, s přibývajícím věkem začal chápat, jak těžkým obdobím si musela projít, a lépe porozuměl tomu, jaké to je být matkou v naší společnosti. Měl nyní úctu nejen ke své matce, ale i k ostatním ženám, stejně jako způsob, jakým rapoval o Bohu. Mohli jste ho slyšet, jak říká: Bože, prosím, odpusť mi, že jsem žil život, jaký jsem žil na zemi, ale ve svém srdci ti patřím.
Pro spoustu ostatních strážců, kteří s Pacem pracovali, bylo příliš stresující být v jeho blízkosti, ale mně se jeho charisma a aura, kterou měl, líbily. Byl přátelský a skromný. Považuji se za velmi přímočarého člověka, ve svém věku už nehodlám lhát, ani hovno. Buď mě přijmeš takového, jaký jsem, a vyrovnáš se s tím, nebo na to zapomeň. Takový byl on. Vždycky jsem věřil, že se od lidí můžete učit bez ohledu na jejich věk. Učím se od všech kolem sebe a nikdy nezavírám oči před tím, že by mě někdo mohl něco naučit.
V osmatřiceti letech jsem starší než většina lidí, se kterými jsem pracoval, ale neměl jsem k tomu žádný vztah. Pokud se mám něco naučit, chci se to naučit. Pokud se mnou bude moje desetiletá dcera vést inteligentní diskusi, budu ji poslouchat, protože se možná něco dozvím. Tak jsem to dělal s Pacem.
Sledoval jsem ho, pozoroval a učil se. Tupac byl čestný a dobrý člověk. Byl milující a odpouštějící. Smutné je, že jsem sledoval, jak se spousta rapperů, se kterými jsme dělali, začala měnit. Většina z nich neměla ve svém životě otcovské postavy, a ať už to věděli, nebo ne, hledali někoho, kdo by jim dal nějaké ponaučení. V mnoha ohledech bylo pro Paca už pozdě. Dostal se do tolika prokletých hádek, že to, co se stalo 7. září, bylo nevyhnutelné.
Kdyby se těm kulkám vyhnul, nebyl by z nejhoršího venku. Teprve kdyby se rozhodl změnit svůj způsob života, dočkal by se stáří. Stejně jako mnoho lidí, kteří sdílejí lásku k Tupacovi, bych si přál, aby se tak stalo, ale nebylo mi to souzeno. Před tou nocí, kdy byl postřelen, měl v poslední době několik vážných konfliktů. Vzpomeňte si na noc, kdy Kevin Hackie po odchodu z natáčení jednoho videoklipu vytáhl na nějaké frajery zbraň.
To bylo jen asi dva týdny před jeho smrtí. Měli jsme také řadu problémů při natáčení videoklipů, kdy s ním jeho kámoši vyjebávali. I ve dnech, kdy se nechtěl rvát, ho lidi vždycky zkoušeli a Pac prostě nechtěl ustoupit. Neměl to v krvi. Když byl v New Yorku na předávání hudebních cen MTV, pustil se v Central Parku do rappera Nase a dalších newyorských umělců. Dokonce se naštval na Snoopa, protože ten s tím nechtěl mít nic společného. Nechtěl se jít bavit do newyorského parku.
Teď už by vám mělo být jasné, že pokud jste s Pacem, musíte být s ním. To znamená 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez jakýchkoli otázek. Snoop se ale nesnažil být gangster. Samozřejmě, že zápas ze 7. září se všem vryl do paměti, ale pravdou je, že Pac se dostával do tolika potyček, že jste s ním nemohli držet krok. Když všechno sečtete a započítáte, co se stalo 7. září, zjistíte, že je tu spousta naštvaných lidí. Spousta lidí se ho snažila dostat. Co se skutečně stalo, kdo ho skutečně zabil, ví Bůh a ví to jen Bůh. Bude to někdy vyřešeno? Pravděpodobně ne, pokud se neobjeví nějaké nové věci a někdo někoho nepráskne. Ale i pak by člověk musel pochybovat o jejich motivech.
Pravdou je, že Tupac nedokázal držet krok ani s tím, co se kolem něj dělo. Ano, rád se pral, ale rvačky začaly přibývat příliš rychle. Všechno se to na něj valilo, a čím víc jsem o tom přemýšlel, moje víra a přesvědčení v Boha mě nutí věřit, že nastal jeho čas odejít. Za všechno, co se s životem toho člověka dělo, a za šílenství, které ho obklopovalo.
Bůh řekl: “ Vracíš se domů.“ Za tu dobu, co jsem ho znal, jsem ho viděl, jak jde po hlavě do každého ohně, který najde, a skoro jako by chtěl shořet. Opravdu věřím, že Tupac Shakur chtěl odejít z tohoto světa. Nemohu mluvit o jeho dětství, protože jsem ho tehdy neznal, vím jen to, co je v jeho hudbě a co jsem četl, ale znát toho člověka, tak to znamená vědět, že trpěl.
Ať už v sobě nosil jakoukoli bolest, byla tak hluboká, že ho často přemohla a on byl připraven postavit se světu. V jistém slova smyslu se všechny jeho hádky v jistém směru proměnily v jeho smrt. Když si uvědomíte, kolik si toho přivodil sám, zdá se jeho chování téměř sebevražedné. A přesto neměl odcházet tak, jak odcházel. Kdybychom měli odpovídající ochranku a mohli jsme dodržovat logické postupy se Sugeovým autem obklopeným ze všech stran – Tupaca by na té světelné křižovatce nepostřelili.
Kdyby Reggie zařídil, abychom mohli mít zbraně u sebe za hranicemi státu Nevada, možná by to dopadlo jinak. Kdyby mě Tupac poslechl a skutečně si vzal neprůstřelnou vestu, možná by dnes žil. Pokud jste se dostali v knize až sem, už víte, že nemám rád spekulace. Ale jestli chcete vědět, co se podle mě té noci stalo, řeknu vám to. Domnívám se, že střelci šli do klubu jako první, aby zjistili, jestli jsme dorazili. Když zjistili, že jsme ještě nedorazili, vrátili se na Strip, aby nás hledali.
Cestovali jsme s doprovodem, takže nebylo těžké nás vidět, a když jsme odbočili na Flamingo a na další zatáčce se objevili na červené, uviděli své postavy a udělali to, co udělali. Očividně byli ochotni i zemřít. Bylo tam tolik aut, a protože jsme znali Death Row a věděli jsme, že všichni, kdo jsou s Death Row spojeni, se budou bránit, byl to opravdu odvážný tah. Jestli si myslím, že to bylo plánované? Ne, myslím, že to přímo souviselo s tím zápasem v MGM Grand. Byl to scénář „Menace II Society“.
Stejně jako ve filmu dojde k bitce, chlapík si jde pro své hochy, vrátí se a vyřídí si to s nimi. Všichni mluví o tom, že se kamarádí s Puffym, a o dramatu mezi východním a západním pobřežím. To je fuk. Já jen vím, že to bylo osobní. Neříkám, že můžu na někoho ukázat prstem, ale kdybych byl známej člen gangu a měl jsem své lidi kolem sebe a dostal jsem právě na prdel, tak se vrátím, řeknu to svým klukům a půjdeme udělat, co musíme. Něco jim udělat. Taková je mentalita lidí.
Není to bláznivá hypotéza. Nakonec Tupac nezemřel zbytečně, zemřel, protože žil příliš rychle a příliš vztekle, ale faktem je, že tu noc nemusel zemřít, kdyby určití lidé mu nechtěli ublížit.
Dodnes žiji s jizvou v hlavě, s věčným otiskem té noci. Nikdy nezmizí. Lidé, kteří byli v autě se mnou, mají úplně stejnou vzpomínku a ta z našich hlav nikdy nezmizí. Všichni jsme viděli totéž a všichni se cítíme bezmocní. Nikdy se to nemělo stát, ne tu noc, ne takovým způsobem. Tupacova smrt zasáhla všechny, od Wrightwaye a Death Row, přes média až po všechny, kdo s ním pracovali. Myslím na něj každý den, přemýšlím, co jsem pro něj mohl ještě udělat, a uvědomuji si, že jsem nemohl udělat nic. Nemohu se zabývat jeho smrtí, protože kdybych to dělal, zabýval bych se smrtí mnoha jiných.
V listopadu zemřel můj mladší bratr Curtis na předávkování. Bylo mu pouhých třiatřicet let; byl třetí nejmladší a nejklidnější ze všech maminčiných dětí. Nikdy nikomu neublížil a máma ho měla moc ráda. Zemřel i syn mého nevlastního otce, můj nevlastní bratr Adrian. Adrian mě pomohl zachránit z Chicaga, když mě v mém dospívání přestěhoval do Harvey ve státě Illinois. V květnu zemřel na rakovinu plic. Bývalá přítelkyně spáchala sebevraždu a další dobrý přítel zemřel na rakovinu slinivky. A pak je tu samozřejmě Tupac.
Tupacova smrt mě zasáhla nejvíc, protože jsme spolu trávili hodně času a protože jeho smrt mi veřejnost připomínala všude, kam jsem se podíval. Truchlil jsem a truchlil nad ztrátou toho kluka, protože nás pojilo tak silné pouto. Možná je to moje chyba, ale ani jednou, když jsem s ním pracoval, jsem si nepomyslel: Víš, Franku, tohle je riziková práce a je tu možnost, že o něj přijdeš. Rozhodně měl dost nepřátel, u kterých jsem na to asi měl myslet. Ale neudělal jsem to. Byl prostě plný života.
Když Puffy psal svou poctu Biggiemu, singl, ve kterém zpívá Faith, „I’ll Be Missing You“, nemohl tušit, jaký to na mě bude mít vliv. Když debutoval na MTV, nahrál jsem si ho a sledoval, jak video zahájil tím, že divákům řekl: „Ta píseň je pro všechny, kteří ztratili někoho blízkého.“ A pak jsem se podíval, jak se to stalo. Podíval jsem se na Pacovu fotku nad krbem a on se díval přímo na mě a já začal mít depku. Začal jsem myslet na všechny, které jsem za poslední rok ztratil, a všechny ty emoce se ze mě začaly valit ven. Ale ne, říkal jsem si, teď ne – nemohl jsem to zastavit. Prostě jsem se málěm zbláznil.
Myslím, že to bylo poprvé, kdy na mě dolehla tíha všech ztrát, které jsem utrpěl, a já to ze sebe prostě vydal. Všechno jsem to ze sebe dostal. Ten večer jsem si ten videoklip pustil nejspíš pětkrát. Jak ironické se zdá, že ho napsal nebo někdo, koho Tupac považoval za svého nepřítele. Jaká ironie, že jsou oba mrtví. Byl to pro mě ale spouštěč, který mě přenesl zpátky v čase a vzpomněl jsem si na toho malého kluka, kterého jsme potkali hned první den, kdy jsme se objevili na natáčení filmu Gridlock’d. Byl se dvěma kumpány a stál za jedním z nich. Pacův přívěs byl zaparkovaný na druhé straně plotu a já nevím (teď už nevím, jestli věděli, čí přívěs tam stojí, ale když ho ten klučina uviděl, zakřičel: „Hej, to je Tupac!“ A pak se na něj podíval.
STRANA 212
Pac přistoupil k plotu, kde stál, a začal se s tím malým klukem bavit. Kluk začal zpívat: „1 wanna be your N-I-G-G-A, we can drink liquor and smoke weed all day …“ (Chci být tvůj N-I-G-G-A, můžeme pít alkohol a kouřit trávu celý den). Pac ho zastavil a řekl: „Ne, ne, ne, ne….. Tohle není verze pro tebe, kluku. Neměli byste to takhle zpívat. Máte zpívat čistou verzi. Nechci, abyste zpívali tu hnusnou verzi, jestli chcete opakovat moje slova, jděte si koupit čistou verzi – jste moc malí na to, abyste zpívali taková slova.“ Chlapec řekl: „Kašli na to, Pacu. Známe ty slova. My jsme Westside.“ Pac se na něj podíval a začal kroutit hlavou. Byl otrávený, ale začal klukovi kázat. „Ne, ne, ne, to nemůžete dělat.
Všichni chodíte a zpíváte sprosté texty a lidi se na mě budou zlobit, protože to dělají malé děti. Já pro vás nahrávám čistý věci. To je to, co byste měli zpívat.“ To ho vytočilo. Měl rád děti a tohle nechtěl slyšet. Byl první, kdo řekl, že nechce být něčí vzor, ale věděl, že jeho sláva z něj právě tohle udělala. Pravdou je, že děti, které vyrostly v chudinské čtvrti, nemají ze začátku moc hezké dětství, a ať už v dobrém, nebo ve zlém, ztotožňují se se slovy, která rapuje. Když jsem začal pracovat na tomto projektu, zavolal jsem Larrymu, aby mi pomohl vzpomenout si na kousky mého dětství, na které jsem si vzpomínal jen útržkovitě. Larry mi řekl, že důvod, proč mám takový problém si vzpomenout, je ten, že jsme neměli dětství. Uvědomil jsem si, že jsem se většinu svého dospělého života snažil na něj zapomenout. Myslím, že Tupac dělal totéž.
Poslouchám rádio a všechny zprávy na internetu o tom, že lidé věří, že Tupac je stále naživu. Chtěl bych tyto fámy ukončit. Tupac Shakur zemřel 13. září a detektiv Becker byl svědkem pitvy, která se konala 14. září. Když koroner skončil, zeptali se Afeni, co chce s tělem udělat, a ona jim řekla, aby ho zpopelnili.
Dozvěděl jsem se o tom, protože jeden ze strážníků, který s ním byl v nemocnici a který je členem losangeleské policie a jmenuje se Rich – to byl ten chlap, který nechtěl jet do Itálie, protože Reggie mu dostatečně neplatil, měl na starosti vyzvednutí popela z koronerovy kanceláře. V neděli 15. září ráno předal popel Afeni. Jestli se Tupac vrátí, budu první, kdo se pokloní. Ale budeme si muset počkat do příštího života.
Když jsem poprvé uviděl jizvu, kterou mu lékaři zanechali po vyjmutí plíce, věděl jsem, že Thug Life skončil. Jizva protínala linii mezi tetováním THUG LIFE, které měl hrdě na hrudi – a pro mě symbolizovala konec. Věřím, že jeho matka už věděla totéž, že Tupac je pravděpodobně pryč.
Nejspíš se nad námi vznášel, díval se na sebe a dával matce najevo, že se k tomu nechce vrátit. Odpoj mě. Budu mnohem šťastnější. Všechno, o čem kdy zpíval, byla smrt. Vždycky věřil v místo, které je lepší než Země. Pevně věřil, že se nedožije třiceti let. Byl v šoku, že se dožil pětadvaceti let. Věděl, že zemře, a věděl, jak zemře.
Životní styl, kterým žil, to dával jasně najevo. Bylo mu to úplně jedno. Už se smířil s Bohem a byl připraven kdykoli odejít. Tomu velmi dobře rozumím, protože jsem připraven na smrt. Často se mi stává, že jsem unavený z tohoto světa, ve kterém žijeme, a myšlenky na sebevraždu mi plní hlavu. Ale myslím na svou matku a viděl jsem, co s ní udělala bratrova smrt, a myslím na svou dceru a vím, že tu pro ni musím být. Ale pevně věřím v Boha a vím, že Tupac také pevně věřil v Boha a je na lepším místě.
Je možné, že tuto knihu čte Tupacův střelec, a já mu chci říct: „Dokonalý zločin neexistuje. Možná ti to zatím procházelo, ale tvůj soudný den přijde. Možná se teď skrýváš, ale Bůh, jehož oči se nikdy nezavírají, sledoval, co jsi provedl jednomu z jeho synů, a jeho život ti neměl být sebrán. Proto přijde soudný den, budeš souzen a tvá duše ti bude vzata a nikdy nevrácena. Do té doby doufám, že se ti v noci nebude dobře spát.
Překlad: djbeton
djbeton