KAPITOLA 18
STRANA 162
SCAPEGOAT – OBĚTNÍ BERÁNEK
„Měl jsi někdy pocit, že tě štěstí opouští, Marte? V poslední době mám pocit, že mi štěstí nepřeje.“
Spoon říká Stretchovi, ve filmu Gridlockd
Přesně 11.září jsem letěl domů do Kalifornie letadlem America West, abych si vyzvedl nějaké oblečení. Plánoval jsem být v Las Vegas jen přes noc, ale od té doby, co došlo ke střelbě, jsem byl poblíž Pacovy postele. Když jsem nasedal do letadla, abych se vrátil do Las Vegas, myslel jsem jen na to, jak Pac leží na nemocničním lůžku a doufal jsem, přál jsem si a modlil jsem se, aby se mu udělalo lépe. Seděl jsem na svém sedadle, nepřítomně zíral na svou letenku a všiml jsem si, že je na ní napsáno číslo brány 6. A ta šestka je zakroužkovaná.
Pak se dívám na číslo svého sedadla, které je zakroužkované a je to sedadlo číslo 13. Všimnu si čísla letu a zjistím, že je to let 66, který je uveden hned u čísla brány. Na letence mám 666, ďáblovo znamení smrti a 13, nešťastné číslo.
Podíval jsem se na čísla, která jsem měl k dispozici, a v tu chvíli jsem se začal modlit k Bohu, abych se dostal zpět do Vegas a přistál. Obecně nejsem pověrčivý člověk, ale za poslední týden toho na mě dolehlo až příliš mnoho a já se cítil špatně úplně ve všem. Představoval jsem si tam nahoře svého kluka s dlouhou jizvou, jak krájí Thug Life napůl, a bylo toho na mě moc. Přistál jsem, ale pořád jsem se necítil vyrovnaně. Jel jsem k tetě domů. Bydlí v Las Vegas a ten večer jsme měli v plánu zajít na večeři.
Cestou vidím, jak Hammer projíždí kolem mého auta, a mává mi. Jede ve svém Hummeru, stáhne okénko a ptá se, jestli jsem na cestě do nemocnice. Říkám mu, že si jdu dát něco k jídlu a že ráno budu v nemocnici.
STRANA 163
Kolem půlnoci mi Reggie napsal. Netrvalo dlouho a čísla, která jsem dostal v letadle, mi začala házet klacky pod nohy. Hammer zřejmě jel rovnou do nemocnice a pokračoval, aby všem řekl, že jezdím po Stripu s nějakou běloškou v autě. Nevím, kde na to přišel, ale byl jsem sám a rozhodně jsem si nevyjel na projížďku. To je jedno.
Reggie říká, že mě Suge chce hned vidět. Řekl jsem mu, že tam budu za půl hodiny. Přijel jsem k jeho vile a strážný mě pustil dovnitř. Reggie mi otevřel dveře a řekl mi, že Suge je ve svém červeném pokoji, v hlavní ložnici. Před tou nocí mi nikdy nepřipadala hrozivá, ale teď se mi tam nechtělo ani vstoupit. Suge vstal a vyšel ven k bazénu, já za ním. V temné noci vrhal bazén na všechno strašidelný stín. Poprvé jsem si uvědomil, že Sugeův dům má všechny atributy gangsterky.
Viděl Zjizvenou tvář (film Scarface) až příliš často, stejně jako já. Není třeba říkat, že v domě bylo ticho, ten večer se nic nedělo. Sedli jsme si venku a byli jsme tam já, Suge a Reggie. „Víš, že s tebou budou chtít zítra mluvit,“ řekl mi. „Detektivové.“ „Dobře,“ řekl jsem. „Potřebuju, abys souhlasil s tou verzí, že ten řetěz někdo ukradl. Že jste s Pacem šli do MGM Grand a po rvačce jste viděli toho černocha, co ten řetěz ukradl.“ Řekl jsem mu, že dobře, udělám to.
Nic by to nezměnilo a příběh, který chtěl, abych vyprávěl, byl upravenou verzí toho, co se skutečně stalo v nákupním centru Lakewood, jen se změnilo datum a aktéři. Suge i Reggie si mysleli, že mě detektivové budou kontaktovat následující den, v pátek třináctého. To se nestalo. Opustil jsem Sugeův dům a zamířil zpátky do Luxoru, kde jsem si dopřál klidný spánek. Viděl jsem jen tmu. Do nemocnice jsem dorazil v osm ráno, a když jsem přijížděl k parkovišti, zastavila přede mnou dodávka a z ní vystoupila Tupacova matka a teta. Z nějakého důvodu mi Reggie řekl, že se mám od té rodiny držet dál.
STRANA 164
Když mi to řekl, nechápal jsem proč. Řekl mi, že je to proto, že jsou na mě naštvaní. Když se na to teď dívám zpětně, říkám si, jestli to nebyl začátek toho, co mi připadalo jako Reggieho krytí si vlastního zadku. Do nemocnice jsme dorazili ve stejnou dobu, vešel jsem s nimi dovnitř a podržel jim dveře. Pokaždé, když jsem přišel do nemocnice, první, co jsem udělal, bylo, že jsem se podíval na Paca.
Moje židle byla hned za dveřmi. Když jsem se na něj dnes ráno díval, stále tam ležel, se všemi životně důležitými hadičkami, které mu vedly skrz ruku, paži a do nosu. Oči měl stále zavřené, ale dýchal s pomocí přístrojů na podporu života. Zase jsem se usadil na své židli, abych hlídal Tupaca, a po chodbě šla jeho máma. Objal jsem ji a ona mi objetí oplatila. Pacovu mámu jsem měl rád, vždycky se ke mně chovala v dobrém a nechápal jsem, proč se jí mám stranit.
Po nějaké době strávené v Tupacově pokoji vyšla ven a posadila se vedle mě. V očích měla slzy a já se na ni zadíval. Od začátku jsem jí chtěl něco říct, ale nikdy jsem to neudělal. Dnes jsem jí něco říct musel. Otočil jsem se k ní a zeptal se: „Paní Shakur, je všechno v pořádku?“ „Ano,“ odpověděla. „Ano, Franku,“ řekla a oči měla stále mokré od slz. Položila mi ruku na rameno a řekla: „Bude to v pořádku.“ „To je v pořádku?“ zeptal jsem se. Vyšel lékař a požádal Afeni, aby přešla do vedlejší místnosti. Viděl jsem na ně, ale neslyšel jsem, co říkají.
Informoval ji o Pacově stavu a já vycítil, že něco není v pořádku. Dva dny předtím jsem se ptal hlavního chirurga, jaký je Pacův stav, jak je vážný a kolikrát byl postřelen. Řekl mi, že byl postřelen dvakrát a utrpěl dvě zranění. Jeho paže, kterou měl na noze, schytala kulku, která prošla rukou, nohou, zasáhla stehenní kost a zarazila se mu až do hrudníku. To byla první kulka. Druhá mu prošla pravým bokem a ta mu roztrhla plíci a část střev.
Lékař mu vyjmul pouze jednu kulku, tu, která mu pronikla do plíce. Tu, která byla v žaludku, vyjmout nemohl, protože Pac byl příliš slabý. V závislosti na jeho uzdravení by ji však nakonec mohl odstranit. Zeptal jsem se ho, jaký je potenciál jeho uzdravení, a on mi řekl, že Pac má šanci 50 na 50. Vždycky jsem si myslel, že je to možné. To bylo 11. září. Dodalo mi to naději a doktor mě uklidňoval: „Je silný. Má snahu se udržet.“
STRANA 165
První den, kdy jsem se na něj šel podívat, jsem se ztratil. Vešel jsem do pokoje a on tam ležel nafouklý od všech látek, které do něj pumpovali. Oči měl zavřené, byly dosti žluté. Vytékal z nich hnis. Nebylo mu vidět do očí, jen žlutý film hustého hnisu. Nebyl jsem připravený na to, že ho uvidím v takovém stavu. Byl naprosto nahý.
Jediná zakrytá oblast byly jeho genitálie. Následující den se mu oči vrátily do normálu, ale stále byly zavřené a nebylo na ně vidět. Každý den jsem seděl vedle něj, držel ho za ruku a mluvil na něj. „Je mi to líto, Pacu,“ říkal jsem mu. „Vím, že kdyby ses probudil, byl bys hrozně naštvaný, nevím, co bys mi řekl nebo co by se stalo, ale je mi to jedno, hlavně že se probudíš. Potřebuju, aby ses uzdravil.“
Modlil jsem se a mluvil s ním každý den, kdy jsem tam byl. Nebylo snadné tam být. Každý den v nemocnici jsem si vyslechl spoustu nepříjemností, ale zvládl jsem je. Pořád jsem chodil do práce a musel se dívat na všechny ty naštvané obličeje, vyrovnávat se s šepotem a ukazováním prstem. Prostě jsem se s tím vyrovnal, nikdy jsem nebyl ten, kdo by utíkal a schovával se, a proč bych měl začínat zrovna teď?
Byla tam herečka Jasmine Guy a byla úplně v pohodě. Chvíli jsem s ní mluvil, potkal jsem ji už předtím při natáčení videa “ Two of America’s Most Wanted“. Byla smutná, jako my všichni. Byl jsem ponořený do vlastního smutku a nepřemýšlel jsem o tom, že bych bral vážně pohledy, které jsem schytával. Ostatní členové ochranky však ano. Začali mě upozorňovat, abych si dával pozor a byl opatrný. Říkali mi, abych nejezdil sám, abych si kontroloval pokoj a podobné kraviny. Dávali si na mě pozor, a dokonce jsem cítil, že někteří z nich na mě skutečně zaměřují svou pozornost, jako bych to byl já, koho chrání.
Yaasmyn přivolal členy Černých panterů. V době jeho smrti za něj vedla jeho Euphanasia kancelář. S Pacem se do sebe hodně strefovali. Několikrát jí vyhrožoval, že ji vyhodí, jednou v noci na ni v přívěsu řval z plných plic, když Pac natáčel film Gridlock’d. V té době už byla v práci. Měl pocit, že se v kanceláři nic nedělá, a to ho frustrovalo. Nikdy ji nevyhodil, byly to jen ostré řeči, ale přestože věděla, jak na tom Pac je, chovala se, jako bych já byl ten špatný. Průser byl, že předtím jsem měl s Yaasmyn opravdu blízký vztah.
STRANA 166
Věděla, že jsem na vrcholu své kariéry, a chválila mě za to. Pokaždé, když jsem měl někam přijít nebo pro něj někam přijet, přišel jsem včas nebo brzy, a to jí imponovalo. Když někam odjel dřív, než jsem tam dorazil, volal jsem jí a ptal se, co se děje? Řekla mi: „Jo, Franku, zlato, já vím, že ses s ním měl sejít, ale znáš Paca. Má vlastní hlavu, je netrpělivý.“ Přístup byl jasný: „A co jako?“. Dostaneš zaplaceno. Je to tvoje práce, tak prostě jdi domů. Ale už to tak nebylo.
Co jiného bych mohl dělat? Prostě jsem to vzal jako chlap. Ten večer se mnou v autě jeli Yaasmyn syn Malcolm a Kay. Věděli, co se stalo. S Malcolmem jsme o tom mluvili hned po střelbě a už tehdy věděli, o jakou zbraň jde. Nikdy o tom nepochybovali. Malcolm byl z nich všech nejstarší, bylo mu jednadvacet. Uvědomoval si, že nikdo z nás nic neudělal ani udělat nemohl.
Vzpomínám si, jak jsem po střelbě jel do nemocnice a říkal mu: „Kurva, chlape, tohle je hrozná věc.“ „Víš co, chlape, musíme si všichni vyčistit hlavu,“ řekl. „Musíme se zamyslet nad tím, co se stalo, a pak to vyřešit. Nikdo nevví, kdo to udělal, někdo se tím bude venku chlubit a my to musíme zjistíme.“ „Kámo,“ řekl jsem mu, „já nevím, co se stalo, o nic víc než ty. Všechny nás to zaskočilo.“
Malcolm seděl vzadu za Yakem, na straně spolujezdce, a díval se z okénka přímo na bílý cadillac. Yak se díval přímo před sebe. Malcolm řešil to, že nemáme moc benzínu v autě. Viděl, jak ten bílý cadillac kolem nás projíždí, vlastně teď už střelec, a než si uvědomil, co se právě stalo, střelec už uháněl pryč.
Bylo to, jako by se na něj přenesla vesmírná loď, popadla ho a odnesla pryč, tak rychlé to bylo. Yaasmyn to bylo úplně jedno. Jednou v nemocnici za mnou přišla a řekla: „Franku, proč tam nahoře leží to dítě za miliony dolarů? Co se stalo?“ Řekl jsem jí to. Řekla, že to nedává smysl, že si nemůžu dojít pro zbraň, a já jí řekl, že když je Pac připravenej, tak je Pac připravenej vyrazit. Nemůžeš ho zastavit. Věděla, že je to pravda, ale nechtěla to slyšet.
STRANA 167
Věděla, že jsem Reggieho a Sugea opakovaně žádal, aby Paca více hlídali. Nikdo mě neposlouchal, a už vůbec ne Yaasmyn. Hrozné je, že teď přišla o vlastního kluka, Yaka, jednoho z Outlawz. Yak byl zavražděn v obytném domě v New Jersey několik měsíců poté, co byl zastřelen Tupac; byl odstřelen při údajném nepovedeném drogovém kšeftu. Bylo mu teprve devatenáct let. Vím jen, že jsem se cítil dost špatně, i bez toho, aby na mě házela vinu.
Řekla mi, že už nevěří ochrance a že zavolali Černé pantery, aby přijeli do nemocnice. Když se mě zeptala, kde byl v noc střelby Kevin Hackie, můj náhradní bodyguard, řekl jsem jí, že se Kevin pohádal s Reggiem kvůli penězům a rozhodl se do Vegas nepřijet. „Zasranej Reggie.“ Než jsem třináctého mluvil s Afeni, obrátil jsem se na Yaasmyn, jestli s ní můžu mluvit, a ona mi řekla, že ne, že teď ne.
Respektoval jsem její rozhodnutí a rozhodl se, že ji nepůjdu oslovit, ale nechám ji, ať osloví ona mě. Všechno začínalo být strašně šílené. Každé ráno, když jsem přišel do práce, stály před nemocnicí stovky lidí a všichni se snažili dostat nahoru za Pacem. National Enquirer zřejmě po celé nemocnici rozšířil zprávu, že za polaroidovou fotku Paca ležícího v té posteli zaplatí 8150 tisíc. Můžete si být jisti, že jsem to nehodlal dopustit. Seru na to, na takovou kravinu bych ani nepomyslel.
Lidé se však snažili. Přišly tam sestry, které tam neměly co dělat. Snažili se tam dostat sanitáři, údržbáři, prostě všichni. Nejdřív jsem si myslel, že ti lidé jen dělají svou práci. Když jsem se ale dozvěděl o těch sračkách z Enquireru, došlo mi, že někteří z těch bláznů dělají až moc své práce, pak jsme je začali pořádně hlídat. Jsem si jistý, pokud vím, žádná Pacova fotka z té nemocnice neexistuje. Nechtěl jsem, aby se něco dostalo ven.
Díval jsem se, jak Afeni po rozhovoru s doktorem opouští prázdný nemocniční pokoj, a ten děsivý pocit se ještě zhoršil. Bylo třináctého září, kupodivu pátek třináctého. Od toho znamení v letadle jsem se nedokázal zbavit pocitu, který jsem měl.
STRANA 168
Když jsem odpoledne opouštěl nemocnici a vydal se na cestu zpět do hotelu, začal mi pípat pager. Muselo to být asi padesát nebo víc zpráv, ani jsem je nestíhal kontrolovat tak rychle, jak přicházely. Pípali mi Reggie a Larry, Reggie mi pípal na mobil, pager a do Sugeova domu, zatímco Larry mi pageroval do Kalifornie.
Došel jsem do svého pokoje a začal si listovat všechny zprávy. Nejdřív jsem zavolal Reggiemu a ten mi řekl: „Okamžitě jeď k Sugeovi domů.“ Zavolal jsem také Larrymu. Řekl mi, abych si kryl záda. Jel jsem k Sugeovu domu a Reggie mě potkal před příjezdovou cestou. Přistoupil ke mně a řekl: „Teď to pěkně schytáš. Prostě si na tu sedni a přijmi to. Všichni jsou fakt naštvaný, že se Pacovi moc nedaří.“ Jediné, na čem mi záleží, je Pac, a když jsem slyšel větu „že se mu nedaří dobře“, byl jsem připraven se sesypat. Pak na mě Reggie vybalil tuhle nálož.
„Říkají, že jste se identifikoval jako mariňák.“ „Cože?“ „Jo, někdo slyšel, jak jsi po té střelbě řekl policii, že jsi bývalý mariňák.“ „Reggie, proč bych někomu říkal, že jsem bývalý mariňák?“ „To nevím, ale říká se to o tobě.“ Řekl mi, abych zaparkoval auto, a chystal se jít se mnou dovnitř. Zaparkoval jsem auto u okraje příjezdové cesty, abych mohl případně rychle odjet. Rychle jsem si v hlavě vybavil události té noci. Byl tam ten oprsklý poručík, který se mi snažil namluvit, že moje fakta jsou špatná, i když tento člověk nebyl svědkem střelby.
Pak detektiv Brent Becker sepsal mou výpověď a výpovědi členů Outlawz o tom, co jsme viděli, a to byl můj poslední rozhovor s policistou na místě činu. Jediný další rozhovor s detektivem Beckerem byl, když za mnou přišel do nemocnice. Zeptal se mě, jestli se od mé první výpovědi něco změnilo, a já mu řekl, že ne. O mé minulosti u námořní pěchoty nikdy nepadlo ani slovo.
Co se to kurva děje? Vešel jsem dovnitř, prošel chodbou, kuchyní a vyšel na terasu, kde Suge seděl na levém konci stolu. Napravo od něj byla prázdná židle a uprostřed stolu seděl jeden z jeho kámošů. Naproti němu seděl David Kenner, právní zástupce Death Row.
STRANA 169
Byl tam ještě jeden člověk, nevím, jestli to byl právník nebo Sugeův přítel, ale slyšel jsem, jak se ho Suge zeptal: „Kolik jsi dostal vstupenek?“ „Dvanáct,“ odpověděl. Suge se na něj podíval a řekl: „Dvanáct vstupenek, dvanáct zkurvenejch vstupenek a šli jsme tam jenom čtyři a jenom jedna zasraná ochranka pro Tupaca.“ Zjevně měl na mysli počet vstupenek do MGM. Suge se pak otočil ke mně a řekl: „Co s tím kurva uděláš? Můj kámoš tam leží a bojuje o život. A co je to za blbost, že se identifikuješ jako zkurvenej mariňák?“ Říkám mu: „Suge, já se neidentifikoval jako mariňák.“ Jeho kámoš mi skočil do řeči a řekl: „Ale jo, to jsi udělal.
To říkala i policie.“ „Je mi jedno, co říkala policie. Já to neudělal.“ Jeho kámoš neodpověděl, ale Suge se zarazil: „Jsi lhář, slyšel jsem tě!“ Podíval jsem se přímo na něj a řekl: „Suge, neslyšel jsi mě. Když jsem přišel k policejní pásce, byl jsem jediný, koho pustili dovnitř. Ležel jsi na zemi a z hlavy ti crčela krev. Přiběhl jsem k nim, řekl jim, kdo jsem a kdo jsi ty, a v tu chvíli tě pustili se zvednout ze země. V tu chvíli jsme s tebou běželi k autu.“
Na to nic neřekl. Pořád byl odhodlaný věřit, že jsem řekl nějakou kravinu o tom, že jsem mariňák, což s ničím nesouviselo, ale začínal jsem chápat, že se na mě ta pomluva těžce sype. Najednou zazvoní telefon a je to Calvin Tubbs, který pomáhá řídit Death Row. Každých pár minut volal z nemocnice, aby Sugeovi poskytl aktuální informace o Pacovi. Suge poslouchal do sluchátka, řekl: „Dobře,“ a pak položil telefon. Začal na mě křičet: „Pořád nechápu, proč jsi neměl u sebe tu zasranou bouchačku!“ A pak se na mě podíval.
Řekl jsem: „Suge, už jsem ti to řekl v neděli, den po střelbě. Vzpomínáš si, že jsem přišel k tobě domů, seděli jsme u tebe v kanceláři a asi hodinu jsme si povídali a probírali podrobnosti. Tenkrát jsi o tom nic neřekl, když jsem ti to všechno vysvětlil.“ „To je pravda. Teď se na to dívám zpětně a vidím, že byl kvůli Pacově zprávě o stavu naštvaný a neuvažoval racionálně, ale stejně mě to sere. Už den po střelbě jsme měli schůzku.
STRANA 170
Prošel jsem si celý den, od chvíle, kdy nám právník řekl, abychom nechali zbraně v hotelu nebo v autě, až po chvíli, kdy mi Pac na poslední chvíli hodil klíče od Kidady a požádal mě, abych řídil její auto. Když jsem to zopakoval, viděl jsem, jak se Suge podíval na Reggieho a Reggie na Sugeho a oba začali kroutit hlavou. Čekal jsem, že se něco stane.
Odnesl jsem to já a nemohl jsem s tím nic dělat. Říkal jsem si: „Do prdele, celá tahle zasraná hra je proti mně. Tehdy jsem se začal bránit, protože nejsem typ frajera, který si to nechá líbit. Řekl jsem mu, že Tupac měl s sebou celý ten den dva bodyguardy, a když se mě zeptal, co se stalo s Michaelem Moorem, proč s námi nebyl, řekl jsem mu, že mu volal Al Gittens, kterého Reggie udělal vedoucím ochranky, a žádal ho, aby přijel do Club 662, protože ho tam potřebují. „Nemám kontrolu nad tím, kdo kam jde. Byl jsem na to jen jeden člověk.
Opakovaně jsem žádal o dodatečnou bezpečnost pro Paca.“ Podíval se na mě a řekl: „Máš pravdu, Franku. Tak co se stalo?“ Podíval jsem se mu zpříma do očí a řekl: „Suge, to není moje bezpečnostní firma.“ Suge se na chvíli odmlčel a otočil se na Reggieho. „Tak co se stalo, Regi? Jak to, že Tupac neměl dva nebo tři členy ochranky? Je to ten nejdůležitější umělec na týhle nahrávací společnosti a chodí s jedním bodyguardem.“ „A co?“ zeptal se. Reggie mi vysvětlil něco o tom, že měl se mnou a se Sugem schůzky na toto téma a že po těch schůzkách se nikdy nic nestalo.
Když jsem se na něj podíval, měl jsem chuť mu vyrvat hrdlo. Můj přítel umíral. Celou dobu jsem se rozčiloval, že jsem jeden bodyguard, když s ním měli být po celou dobu dva nebo tři bodyguardi. Nevím, jestli byl problém se vstupenkama, nebo ne, ale vím jen, že já, Pac, Suge a jeho kámoš jsme se pustili do rvačky. V klubu 662 bylo dvacet členů ochranky, kteří čekali, až se tam po zápase dostaneme.
V tu chvíli nikdo nic neřekl a já si vzpomínám, že David Kenner byl nějakou dobu úplně potichu. Zajímalo mě, jakou roli v tom bude hrát. Najednou mi Suge říká: „Vsadím se, že teď máš u sebe tu svou zasranou zbraň.“
STRANA 171
Řekl jsem: „Ne, nemám, Suge. Je v autě.“ Pak ke mně přistoupil a já si říkám: Do prdele, najednou se postavil. To je poprvé, co mi Suge něco takového předtím řekl. Dívám se na tohohle bráchu, kterej mi vždycky projevoval lásku, jak se na mě napřímil, a vůbec jsem na to nebyl připravenej. Reggie se ozve: „Suge, má ji v autě. Viděl jsem ji v jeho autě.“
Pak zazvoní telefon, Suge to zvedne a naslouchá. Nemluví. Vezme telefon a hodí ho přes stůl. „Už je kurva pozdě. Nikdo pro něj nemůže nic udělat. Je po něm.“ Hlas se mu zlomil. Vstal a odešel. Když odešel, všichni u stolu vstali. Já tam jen seděl a začal jsem brečet. Pak jsem se podíval na Reggieho a řekl mu: „Jsi v prdeli.
Podrazil jsi mě. Nezastal ses mě, nechal si to na nás takhle spadnout. Nechal jsi mě, abych to odnesl. Proč ses mě nezastal?“ Řekl: „Víš, nemohl jsem. Prostě to musíš vzít na sebe.“ „To je blbost. Za Tupacovu smrt mě obviňuje Suge, jeho rodina, všichni na mě ukazují prstem. To není správné, to není správné.“ Ještě pořád brečím skrz slova, stojíme vedle té krvavé kaluže a najednou mě to zasáhne. Je po všem. Celá tahle věc skončila. Pac je mrtvý a já jsem v prdeli.
Hned nato Reggie řekl: „Prostě běž, odjeď odsud. Vypadni odsud. Vypadni z hotelu a jeď domů.“ Začal jsem vyvádět. Vyprovodil mě zadní brankou na příjezdovou cestu. Moje auto je zablokované, ale podařilo se mi ho dostat ven. Po tváři mi pořád tečou slzy, podívám se na toho zmrda a řeknu mu: „Tohle je v prdeli, Reggie.“ A pak se na mě podívá. To je poprvé, co mám strach.
Začal jsem se klepat, a když jsem odjížděl, začal jsem volat lidem. Volal jsem Larrymu, Michaelovi a svému parťákovi K. J. Řídil jsem a prostě jsem vytáčel, volal jsem všem lidem, protože jsem byl naštvaný. Řekl jsem jim, co se stalo, protože jsem chtěl, aby byli svědky, kdyby se mi něco stalo. Všichni byli zpátky v Kalifornii a já potřeboval, aby věděli, co se stalo. Všichni říkali to samé. Vypadni odtamtud, kurva. Michael mi řekl, ať prostě nechám auto u tety, odletím domů a on mě vyzvedne na letišti. Řekl jsem mu: „Pojedu si svým podělaným autem.“ A on se na mě podíval.
STRANA 172
Řekl jsem mu, že budu odjíždět pozdě. Vrátil jsem se do Luxoru, vzal si všechny věci a ubytoval se v jiném hotelu. Jen jsem tam seděl a byl jsem v šoku – nervózní, vyděšený a rozrušený. Řekli mi, abych nejezdil do nemocnice, nemohl jsem se ani rozloučit se svým kamarádem. Bylo to prostě v prdeli.
Na cestu jsem se vydal kolem jedenácté hodiny v noci. Zazvonil mi mobil a byl to Reggie. Řekl mi: „Suge s tebou chce mluvit. Zavolá ti.“ Bylo kolem půlnoci a já čekal na telefonát. Telefon zvoní. Je to Suge. „Omlouvám se za to, co se stalo dneska,“ říká. „Všichni jsme naštvaní. Vím, že tě Pac miloval a ty jsi miloval jeho. V žádném případě si nemyslím, že bys s tím měl cokoli společného. Všichni jsme byli jenom naštvaní.“ Odmlčel se a pak dodal: „Mám tě rád, kámo.“ Co to kurva je, nevěděl jsem, co říct nebo si myslet. Pokračoval. „Zítra pojedeme lodí na jezero – vezmi svou holku, přidáš se k nám?“ Řekl jsem mu, že už jsem skoro doma a že se s ní domluvím a potvrdím mu to.
To bylo naposledy, co jsem se Suge Knightem mluvil. Následující dva dny jsem strávil v jakési kalné mlze, přemýšlel jsem o všem, co se stalo, a snažil se tomu přijít na kloub. Poslouchal jsem jeho hudbu a díval se na fotky nad krbovou římsou a byl jsem v hrozné depresi. Říkal jsem si: Co to kurva je. Šestnáctého září jsem šel do tetovacího salonu a nechal si vytetovat na rameno nápis: „Na památku Tupaca, jen Bůh tě může soudit, Kapitola 20:12.“ Později jsem se dozvěděl, že všichni z Death Row si udělali podobné tetování.
První jsem byl já, pak Suge další jeho kamarádi. Byl to výlet, který jsme všichni pojali stejně. Něco jako, vylít trochu alkoholu nad hrobem, smuteční rituál. Nevím, jaké k tomu měli důvody, ale pro mě to bylo tak, že jsem si chtěl uchovat vzpomínku na něj ve svém srdci, a teď už tam bude navždycky.
překlad: djbeton
djbeton