SLOVO ŠÉFREDAKTORA:
BÝT NĚKÝM
V tomto čísle si připomínám sedm let práce pro časopis XXL. Nikdy jsem si nemyslel, že Y.Y.E. („mladý podnikatel“) bude pracovat na jednom místě tak dlouho. Svědčí to o mém vztahu s vedením, které mi umožnilo udržet si tvůrčí kontrolu a vydávat časopis, který považuji za správný.
Pokud je splněna základní podmínka a vy čtenáři jste spokojeni, jak by mě mohl někdo očernit? Jsem tu obecně oblíbený, stejně jako Lesane Parish Crooks. (To je rodné jméno 2Paca, než Afeni o rok později přišla s Tupacem Amaru Shakurem. Dobrá práce, děvče!)
Můj první den v Harris Pubu byl 13. září 1999. Přesně tak, tři roky ode dne, kdy rapový rebel podlehl střelným zraněním. Zatímco další střelba o pár měsíců později (vzpomínáte si někdo na Puffyho, Shynea a J.Lo, jak se váleli v newyorském klubu?) měla pomoci nastartovat dominanci XXL, brzy jsem poznal, že jedna z největších hiphopových hvězd sice fyzicky není mezi námi, ale že zdaleka není zapomenutá. O dva roky později jsem připravil naše první číslo věnované Pacovi a výsledek byl fenomenální. I slepý by viděl, že je to vítězný vzorec, a tak jsem se ho držel: Pac tribut, Biggie tribut, Pac tribut. Více peněz, žádné problémy.
Tehdy mě udivovalo – a stále udivuje -, že se hip hop najednou točí kolem 2Paca a Biggieho Smallse. Je mi 35 let a pocházím z doby, kdy Run-DMC vykopli dveře a způsobili, že jsem byl jako mladý míšenec hrdý na to, že pocházím ze čtvrti Queens. Před nimi tu byli rappeři, DJové, b-boys a grafičtí umělci, ale právě trio z Hollisu v Queensu přivedlo tuhle kulturu do hlavního proudu. Udělali z ní byznys. Nikdo z nás, kdo si hip hopem vydělává na chleba, se nemusí dívat moc daleko, aby zjistil, komu by měl poděkovat ve své děkovné řeči „rap mi platí účty“.
Je to Run D a jeho homie v nebi stojící za dvěma velkými bílými gramofony. Je škoda, co se z Darryla a Joea v posledních letech stalo.
Ale celkově na něho nemůžeme sáhnout ani osmimetrovou tyčí, vy kreténi.
Přesně takhle si nová generace rapu představuje Biggieho a Paca. Nikdy je nenahradí. Zemřeli na vrcholu slávy, takže je nefér srovnávat jejich hudební dílo s jinými rapovými legendami. Jediné, na čem se všichni shodneme, je, že ve svých nejlepších letech patřili k tomu nejlepšímu, co kdy dělali. Ale právě fascinace veřejnosti Tupacem posouvá věci na úplně jinou úroveň. Je víc než jen MC. Je to ikona. Pro mladé G je to Ali. Jay možná killoval throwback jerseys s půlkou taktu nebo dvěma a naučil nás rozdíl mezi 4,0 a 4,6, ale nikdo se nikdy nepřiblíží tomu, aby měl takový vliv jako pan Shakur.
U 2Paca neexistuje žádný dokonalý konec. Toto číslo vzdává hold všem Pacovým úspěchům od jeho smrti. Jeho kariéra po smrti byla lepší, než jakou většina rapperů kdy zažije.
Stále se zapisuje do historie, tak jak můžeme nedokumentovat jeho druhou inkarnaci. Není to tak, že bych bral nějaké přebaly těm, kteří si to zaslouží. Jak dokázal otvírák tohoto měsíce 360, hiphopový plán vydávání desek ve čtvrtém čtvrtletí je vratší než alibi Mela Gibsona. Pac by se za vás, líní bastardi, styděl. A kdyby byl Pac naživu, časopis XXL by byl jeho oblíbeným časopisem. Ha! Už jsem to řekl! To je rouhání!
RIP Thug
Elliott Wilson
Šéfredaktor
DLOUHÁ DOBA
Deset let od vraždy Tupaca Shakura je jeho přítomnost cítit v celém hiphopu. V každém rýmu, který zazní, je jeho legenda Makaveli silnější než kdy dřív. Jak dlouho za něj budeme truchlit?
Tady je hořká pilulka, kterou musí mnozí z vás, milovníků rapu Johhnyho, spolknout: Tupac nebyl vždy nesporně nejlepší MC všech dob. Ve skutečnosti to byla podle názoru mnohých jeho předčasná smrt, která ho z pozice nezpochybňovaného vynesla do první desítky. A číslem jedna se stal až v tomto tisíciletí, kdy se stalo zcela zřejmým, že jeho odkaz diktuje směr hip-hopu – každý umělec od Nase a Ja Rulea přes 50 Centa a Eminema až po Jima Jonese a Young Jeezyho napodobuje různé části Pacovy osobnosti.
Ještě před svou smrtí byl Tupac Shakur mýtickou postavou – vojensky smýšlející vůdce, který říkal „fuck the police“ svou vlastní verzí sebeme sama, nikoli ústy, a napsal několik nejlepších rapových písní vůbec. Nebyl však všeobecně milován a ne vše, co dělal, bylo tak posvěceno. Byl to ten chlápek, který v devadesátých letech obskakoval na pódiu nafukovací panny s Humpty Humpem. Chlapík, který v roce 91 debutoval jako herec v příšerně nezábavném filmu Nothing but Trouble. Chlapík, který zdánlivě uvěřil vlastnímu humbuku (a mnozí tvrdili, že i temnému charismatu Bishopa, postavy, kterou ztvárnil ve filmu Juice) a v roce 1992 se z citlivého politického rappera proměnil v nenapravitelného grázla.
Chlap, který byl v roce 1993 obviněn z rapu. Který obvinil Biggieho z toho, že ho v roce 1994 nechal okrást a zastřelit (i když důkazy ukazovaly na to, že si postřelil vlastní koule). Který v roce 1995 podepsal smlouvu se Suge Knightem a v roce 1996 vyhlásil válku Biggiemu, Jay-Z a Nasovi. Jo, pro některé z nás – zejména pro ty, kteří žijí na správné straně mapy – to byl Tupac. A taky, pokud jste vyrostli na newyorské značce samplovaného hopsání, jeho beaty stály tak trochu za houby.
Ale pak přišlo 7. září 1996. Několik hodin poté, co sledoval, jak Mike Tyson v lasvegaském kasinu MGM Grand poráží Bruce Seldona, byl Tupac čtyřikrát postřelen, když jel na sedadle spolujezdce v autě Suge Knighta. Zemřel 13. září a všechno se změnilo. Nejde jen o to, že je nevhodné kritizovat mrtvého člověka. Jeho tragický odchod přinutil soustředit se na jeho činy a motivace – odhalil metodu jeho šílenství. S každým dalším dnem vypadala jeho vražda jako mučednictví, jeho parta jako legenda a Pacova dominance byla mnohem nezpochybnitelnější.
Fakta jsou fakta, a jak se na jeho kontě objevovaly další plakety – po smrti měl v hitparádě Billboardu více alb na prvním místě (tři) než za života (dvě), celosvětově prodal přes 73 milionů kusů a stal se nejprodávanějším hiphopovým umělcem všech dob – bylo stále těžší mu oponovat.
Když k tomu připočteme očividné napodobování jeho vrstevníků (Nas si nechal na břicho vytetovat „God´s Son“, DMX, 50 a Ja Rule se přetahují o pozici nejoblíbenějšího amerického rebela bez trička), vzniká rychle se rozvíjející průmysl s Tupacovými věcmi (filmy, oblečení, DVD, knihy), jeho stále rostoucí status celosvětové ikony proti establishmentu (nástěnné malby zdobí zdi ghett od Bali po Brazílii) a fanatický kult zastánců konspiračních teorií, kteří odmítají uvěřit, že je skutečně mrtvý, a je jasné, že nikdo jiný se Pacovi nevyrovná.
Vím, jakou otázku si všichni kladete: Proč XXL dalo na obálku opět Tupaca?
No, je to 10 let od výročí jeho smrti, blbče. A naše titulní strany s Pacem vždycky plnily svá čísla. Před pár lety jsem dokonce prodal jednu s jeho mámou Afeni na titulní straně. Moji šéfové říkali, že to nejde, ale vy jste mi dali za pravdu. Musíte dát lidem to, co chtějí.
Popravdě řečeno, v dnešní době není dostatek skutečných rapových hvězd – umělců, kteří by zasáhli svět tak jako Pac. Byl jsem v šoku, když moji zaměstnanci v drtivé většině podpořili vydání tohoto čísla. Zdálo se, že by bylo téměř neuctivé nepřiznat člověku, který zůstává nejvlivnější osobností hiphopové kultury i deset let poté, co nás opustil. Navíc bylo třeba zdokumentovat posledních deset let jeho kariéry.
Teď, když jste si užili naši vzrušující časovou osu, je čas, aby se šéf postavil čelem k věci. Takže se budu věnovat deseti tématům, která se objevila v diskusích v kancelářích XXL, zatímco jsme se snažili dokončit tuto věc. Děkuji Bohu, že mi dopřál tento okamžik prozření. Jak dlouho pro něj bude šéfredaktor truchlit? Dokud mi všichni neřeknete, abych přestal.
Jak přesně se Pac stal volbou hiphopového národa jako GOAT?
No, začíná to u Makaveliho. Ačkoli ho kritici po vydání dva měsíce po Pacově smrti odsuzovali, jde o klasické album, které zachycuje nejkontroverznější hiphopovou hvězdu v její nejprchavější a nejpoutavější podobě. Od ohnivého jedu v „Bomb First (My Second Reply)“ a „Against All Odds“ přes hravou odvahu v „Toss It Up“ a „Just Like Daddy“ až po strhující náboženský podtext „Hail Mary“ a „Blasphemy“ – Pacova nejsilnější deska je album, bez kterého váš oblíbený MC nemůže žít. Je to deska, kterou si rapper pouští v pozadí, když si odpočívá u kolébky. Ta, kterou pořád dokola kopíruje.
Toto album si oblíbili i dva umělci, kteří na něm byli znevažováni: Nas a Jay-Z. V rámci spravedlnosti vůči newyorským velikánům je třeba poznamenat, že Pacova smrt (a smrt jeho úhlavního rivala Notorious B.I.G. o šest měsíců později) byla rozhodujícím faktorem, který jim umožnil přijmout památku jejich bývalého protivníka – smrtí je vše odpuštěno, a tak by to mělo být. Je ironií osudu, že o pět let později to budou právě Nas a Jay-Z, kdo se zapojí do největší rapové bitvy od dob Paca a Biga a všech těch nesmyslů mezi Východem a Západem – doplněné o tvrzení o kradení swaggerů a spaní s ženou nepřítele. A jak zvrácené bylo, když Jay-Z v roce 2002 předělal píseň z alba, které bylo zaměřeno proti němu, aby oznámil svůj tehdy začínající vztah se svou skutečnou životní družkou Beyoncé Knowles? Pacova původní „Me and My Girlfriend“ byla jen metaforou pro zbraň – koncept, který si Nas sám osvojil už dříve v „I Gave You Power“ z roku 1996.
Když už mluvíme o moci, jsou to právě rappeři, kteří se objevili na konci 90. let a v novém tisíciletí, kteří Paca vynesli na vrchol. Jeho vrstevníci ho pasovali na krále a fanoušci se k tomu přidali. Příkladem může být např: Jděte se podívat na Jay-Zho naživo a sledujte, jak kluci a holky šílí, když Jigga Man nechá svého DJe pustit Pacovu klasiku. To vyvolává větší aplaus než hlavní hvězda.
překlad: djbeton
djbeton