Den, kdy Takerra Alen myslí na svého zesnulého bratra – Tupaca Shakura není jednou za rok, ale každý den.
Takerra začíná psát knihy, je nevlastní mladší sestra Tupaca, která má stejného tatínka Billyho Garlanda. Pro ní osobně je ohromný svátek, když se rodina setká na výročí Tupacovy smrti. Bohužel tato mladá slečna z New Jersey neměla nikdy příležitost se setkat s Tupacem osobně. Tento rozhovor je o vzpomínkách na Tupaca. Viděli se oba jen jednou, zrovna když hrál v kinech film Juice. On byl na plátně a ona seděla s popcornem a zírala na svého staršího bratra.
zdroj: XXLMag.com
XXL: Jaké myslíš, že bude pro vaši rodinu 15.výročí od smrti Tupaca? Jak to budou cítit?
Takerra Allen: Je to vždy zvláštní den. Zvláštní v tom, že když si sednu k internetu, rádiu, Facebooku, tak hodně lidí ten den poslouchá jeho hudbu a mluví o tom, že Pac by měl narozeniny. Je to hezké, ale zároveň hodně hluboká záležitost, protože ti dojde, že Tupac nežije, že se nevrátí. Každým rokem to je pro mou rodinu o něco větší bolest. Zároveň si přejeme, aby existovala spravedlnost, ale je dobré vědět, že si ho lidé stále pamatují a milují ho.
Tvůj tatínek vypadá stejně jako Tupac. Jsou ve vaší rodině i další takovéto podobnosti?
Můj tatínek má hodně silné geny. Když sedíme všichni u stolu a díváme se na našeho bratra, je to jako by tam seděl mladý Tupac. Občas mě napadne, že kdyby tam seděl u stolu i Tupac a viděl celou naši rodinu, asi by se zvedl ze židle, protože by viděl někoho stejného, jako byl on. Je to bláznivé.
Jak moc dokáže Tupac semknout vaši rodinu? Jak vypadá den, kdy na něj vzpomínáte?
Scházíme se každý rok. Stejně tak, když je 4.července, nehrajeme nic jiného, než Pacovu hudbu. Můj táta o něm vždycky vypráví historky. Máme v rodině i bratrance, který má narozeniny ve stejný den jako Tupac. A tak vždycky oslavíme jejich narozeniny najednou. Tento rok bohužel zemřel 16.června náš milovaný strýček, tak to byl hodně těžký den, hodně emotivní a hodně zvláštní.
Co dělají tvoji sourozenci?
Můj bratr Landon žije na Floridě. Dělá tam hodně těžkou práci pro firmu, která vyrábí kabely. Můj bratr Malik je elektrikář. Žije v Jersey. A můj další bratr Billy žije taky na Floridě. Teď byl pár dní ve vězení, ale už je zase venku na svobodě. Vystudoval obor zubní laborant. Moje sestra N’Neka žije v Kalifornii. Je to moje starší sestra. V obličeji se hodně podobá Pacovi a pracuje pro divadlo ABC, zrovna tam tvoří nějakou operu. Můj bratr Billy jakoby z oka vypadl Tupacovi. A hlavně jeho osobnosti. Hlavně jeho manýry, image a všechno kolem. Občas je to s ním hodně těžké vydržet aspoň pět minut v jedné místnosti.
Takže ty jsi jedno z dětí z otcovy strany, že?
Ano, tatínek má šest dětí. Tři se stejnou maminkou, Tupac má jinou maminku a můj další bratr svoji. Můj táta nás vždycky držel pohromadě. Pokaždé se ujišťuje, že jsme jako rodina, vyrůstáme sice odděleně, ale znáte všechny kolem sebe.
Jaký byl vlastně věkový rozdíl mezi tebou a Tupacem?
Když zemřel v roce 1996, bylo mu 25 a mě bylo 12 let, takže bylo mezi námi něco přes 13 let.
Kdy ses vlastně poprvé dozvěděla o tom, že byl Tupac tvůj bratr?
Bylo to zrovna v době, kdy vycházel film Juice. V novinách byla menší reklama na ten film, táta tehdy přišel ke mně a k mému mladšímu bratrovi a řekl: „Děcka, musím vám něco říct. Ten člověk tady na tom obrázku je váš bratr.“ Vzal nás sebou do kina na jeho film, hrál tam Bishopa a já z toho byla hodně vystrašená. Hlavně z toho, jak byl mladý, divoký a vypadal nebezpečně. Ale i když jsem byla malá, vzpomínám, že jsem říkala, že celý ten film zničil svým charismem. Pořád jsem své oči nechávala na tom plátně v kině, věděla jsem, že to byl můj bratr. Nedokázala jsem z něj spustit oči. On byl vlastně ten FILM. Bylo strhující ho sledovat. Podívala jsem se v kině na tátu a on na konci toho filmu brečel. Myslím, že se ho to dotklo, čeho se dopustil a že vlastně Tupaca i dost dlouho neviděl. Teď, když jsem starší, tak se už dívám jinak na jeho talent. Ale tehdy jsem ho brala jako „blázna“. I když mi vlastně bylo nějakých 8 až 9 let, když jsem viděla jeho první film.
Tak tomu teda říkám super způsob, jak se seznámit s bráchou, že?!!
(směje se) Dobré na mém tatínkovi je to, že nikdy nic netajil, nikdy před námi nic neschovával. Posadil se k nám a řekl nám všechno, co se stalo, jak se přestal vídat s Tupacem a jeho maminkou. Jak jsem později zjistila, nemohl dlouho zjistit, kde žije jak Pacova maminka Afeni, tak samotný Pac. Jednoho dne tušil, kde mohou být a ten druhý den zas ne. Pac vlastně vyrůstal s tím, že jeho otec byl někdo jiný.
Pojďme se raději bavit o něčem jiném.
Jo, od té chvíle… ale odpusť mi, musím říct, že si toho moc nepamatuji, byla jsem hodně malá. Ale od dne, kdy jsem viděla film Juice, začala jsem poslouchat jeho hudbu. Znala jsem všechny jeho songy. Hodně mě dojal třeba song „Brenda´s got a baby“. Snažila jsem se taky hodně bavit s otcem o Pacově hudbě. Taky si vzpomínám, že táta říkal, že se s ním jednoho dne setkáme, taky mi hodně říkal o tom, když byl mladší a jaké filmy sledoval. Hodně jsme sledovali videa s Pacem a všechny jeho rozhovory. Prakticky jsem se s ním dostala do kontaktu jako většina lidí na světě – skrze jeho umění, jeho hudbu. Myslím, že ti dva se nepotkali hodně dlouho, až do momentu, kdy šel Pac do vězení a byl zrovna postřelený. To bylo v roce 1995 a mě bylo nějakých 10 až 11 let.
Jak se ti tedy podařilo setkat s Tupacem?
Seděla jsem jednoho dne v obýváku a táta mi podal telefon a řekl: „Někdo chce s tebou mluvit.“ Dala jsem si telefon k uchu a pamatuji si, že jsem se hodně styděla, protože Pac byl v té době hodně slavný a nikdy předtím jsem s ním nemluvila. Řekl mi tenkrát, že vězení není místo, kde chce, abych se s ním měla poprvé potkat a že jednou náš den přijde. Bylo něco neskutečného. Řekla jsem mu tehdy do telefonu, že táta včera podváděl v Monopolech a že moc neumíš tančit. A on na to: „Tak ať nepodvádí a ty mě naučíš tančit!“ Ve škole mi nikdo tehdy nevěřil, že Tupac je můj bratr. Tupac mi taky řekl, „Jednoho se nebudeš dívat na to, co ti kdo říká.“ Řekl mi, abych nevěřila většině těch keců, které byly v novinách. Byl to jediný náš rozhovor. Pak jsme si párkrát napsali dopis. Taky si vzpomínám, jak mi říkal, jak moc on chápe rodinu jako celek. Říkal, že se s námi chce vidět, že se nemůže dočkat. Ten rozhovor mám v sobě ještě dnes.
Ale bohužel se s ním nikdy nesetkala, nebo ano?
Měli jsme se potkat, táta říkal, že budeme všichni společně s Pacem na Den díkuvzdání v roce 1996. Byli jsme z toho nadšení, ale pak se něco stalo.
Kde jsi zrovna byla, když jsi slyšela o tom, že byl Pac postřelen?
Žila jsem tehdy s mámou, bylo to v New Brunswicku, v New Jersey a táta tehdy žil v Jersey City. Když se to stalo, táta hned odjel do Vegas. Myslela jsem si, že to bylo stejné, protože už byl jednou postřelen. Věřila jsem, že bude v pořádku a jednou se potkáme. Ale vzpomínám si, když bylo pátek třináctého a zrovna jsem se dívala v televizi na Jasonův maraton, zrovna volal táta. Věděla jsem z jeho hlasu, co se stalo. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Ten krátký telefonát, co jsem s ním měla, to bylo něco moc smutného.
Jak ses dostala k psaní?
Svou první knihu jsem napsala, když mi bylo 17 let. Nepsala jsem ji s tím, že z toho bude kniha. Bylo to pro mě něco hodně osobního, ale pak se to všechno změnilo v knihu. Je legrační, protože jsem pár dní zpátky dopsala pár kapitol na song „White Man´s World“ a sama pro sebe si řekla, „Ten song se dotýká tolika lidí, přitom v tak krátkém čase,“ a pro mě osobně je největší výzva napsat něco takového. Mám v sobě sílu dostat se tak hluboko pod kůži, tak moc, jak se dostal Tupac.
Překlad: djbeton
djbeton